Ománské vykopnutí

Tak už je to tu. Místem mého nového působení je Dubaj. Město všeho možného i nemožného. Přikláním se spíše k druhé variantě. Přibližně tři týdny poté, co jsem zde zakotvila na mě čekal firemní kick-off v nové práci. Hlavou mi tehdy proudilo mnoho myšlenek. Zejména z důvodu, že progam tohoto vykopnutí byl rozprostřený na celý týden a místem činu měl být mimo jiné sousední Omán. Byla jsem zvědavá sama na sebe i na mé nové spoluhráče. Ještě den před odjezdem se šlo jíst, pít a tancovat do vyhlášeného baru 360° Jumeirah Beach Residence umístěném na konci mola spojujícího bar s pevninou. Bar je známý bezprostředním výhledem na známý luxusní hotel Burj Al arab ve tvaru plachetnice. Ale ten už asi znáte … S jistou nevolí jsme s kolegy celí rozjaření zavírali bar kolem 2h ranní, takže jsme se přibližně v půl 3h ráno vraceli soukromým autobusem na hotel, kde byli ubytovaní naši kolegové z Turecka, Polska, České republiky, Francie a Ruska. Odtud se zbytek z nás ještě dostával domů. Já navíc řidiče požádala z pro mě v současné době těžko pochopitelných důvodů, ať mě vysadí dříve a prošla jsem se cestou domů po písečném staveništi… Na začátek výletu to nevypadalo tedy vůbec zle. O několik hodin později měl být odjezd do severní části poloostrova Musandam vybíhajícího do Hormuzského průlivu a oddělujícího Arabský a Ománský záliv.

Je den D a lidé se postupně sbírají do autobusů. Je zde znát nepatrná únava z předešlé noci a já jsem na místě o čtvrthodiny později, protože si ještě ráno balím. A také z důvodu získaných předešlých zkušeností, že být někde včas se ve francouzské společnosti asi nenosí. Místo půl 9h vyjíždíme „nečekaně“ asi o hodinu déle. I šéfová dorazila poslední a ještě zapomněla pas. Mám na výběr ze dvou autobusů – z autobusu obývaném většinou účastníků zájezdu anebo autobusu rezervovaném pro rezidenty. Tak zněla oficiální verze. V té neoficiální jde o rozdělení na bus pro ty, co chtějí pít nebo jim nevadí přítomnost alkoholu na palubě, a pro muslimy. Šla jsem za svými kolegy do rezidenčního abstinenčního autobusu. Je s nimi i tak větší sranda. Neumím individuálně posoudit stav celého osazenstva, ale myslím si, že opravdové vystřízlivění došlo až po třech hodinách jízdy na ománských hranicích. První bránu ukončující náš pobyt ve SAE jsme projeli úspěšně, ovšem na ománské straně se objevil zádrhel a zdrželi jsme se tu dvě nekonečné hodiny. Výsledkem byl znemožněný vstup ruských kolegů na ománské území. Jejich víza byla totiž vystavena pro Muscat, hlavní město Ománu, nikoliv pro severní část Arabského poloostrova, kam jsme se chystali. Omán jako samotné území je rozdělen do tří částí. Naše týmy jely do severní enklávy známé fjordy a oddělenou od zbylé části Ománu asi stokilometrovým územím SAE. Po tomto zklamání se tedy ruští kolegové museli odebrat do menšího autobusu a odjet zpět do Dubaje, kde měli zajištěn náhradní program v poušti. Celý program se trochu pozdržel a my jsme se opravdu hladoví kolem 4h odpoledne dostali do přístavu Khasab na loď.

Telegrafický ostrov

Hned po překročení ománských hranic náš autobus pokračoval po silnici lemující pobřeží divokých vyprahlých hor. Jedinou faunu zde představoval sem tam zaprášený keř nebo sluncem vysušený unavený strom. Během jízdy mezi vesnicemi bylo možné vidět u cesty postavené a sítěmi maskované stany s obrannými vozidly a vojáky. Kromě bílých nízkých stavení jsme míjeli i stáda černohnědých koz a osly. V samotném přístavu na nás již čekala typická ománské dřevěná bárka nazývaná dhow s vyřezávaným dřevěným zábradlím a nastaveným patrem. Tyto lodě byly dříve používané jako nákladní. Dnes jsme jejím jediným nákladem my. Na jejím horním patře byla odpočívárna potažená koberci a po stranách byly umístěné polštáře orientálního stylu. Už jsem se na nich téměř viděla. Posádku tvořilo asi 6 menších drobných mužů vypadající na Indy a místní. Místní nosí nejčastěji oblek připomínající dlouhou dámskou noční košili a jejich šátky hýří barvami narozdíl od bílých pokrývek hlavy charakteristických pro Emiráťany. Oběd byl již dávno připravený, tak jsme se konečně pustili do naporcovaných opečených kousků kuřecího a rybího masa, zeleninového salátu, rýže, hummusu a placek. Všichni byli tak hladoví, že během jídla nebylo slyšet jediného slova. Loď se mezitím pomalu vydala na cestu s jasným cílem dnešního dne – Telegrafickým ostrovem (úvodní foto).

Trocha poznatků nikoho nezabije, takže jen pár slov… Ostrov měl v historii důležitou roli, jelikož tvořil spolehlivý komunikační prostředek mezi Británií a Indií v 19. století. Díky nesnesitelnému vedru zde zemřeli za dva roky dva zaměstnanci a zároveň se ostrov potýkal s útoky místních kmenů. Na tomto ostrově jsme i kotvili a večeřeli. Spát se mělo na lodi. Nakonec byla dovezena další menší loď, na které spaly pouze ženy. Někteří kolegové si chtěli vyzkoušet dobrodružně nocovat na ostrově, ovšem našli se i tací, kteří si to po osobním střetnutím s místní krysou rychle rozmysleli. Nebudu jmenovat, ale byli to polští kolegové 🙂 Lidé z posádky nám nachystali matrace, deky a polštáře jednu vedle druhé. Bylo vedro k padnutí a na matraci zabalené v plastové folii se kůže pěkně lepila, ale nějakým způsobem se nám usnout podařilo. Následujícího rána během východu slunce bylo moře i ostrůvky laděné do ponurých modrošedých barev a z nezčeřené vodní hladiny na vás doléhal pocit klidu. Celkem regenerační zážitek.

Delfíni, medúzy a ryby

Předchozí den jsme se koupali na širém moři, dnes jsme měli být více akční a mohli jsme navíc šnorchlovat a plout na kajaku. Na lodi jsem viděla naložené pouze tři kajaky, tudíž jsem se zbytečně obávala nadměrného zájmu o ně. Byla jsem asi jedna z šesti lidí, z celkových 44, kteří si kajak půjčili. Navíc jsem byla jedinou představitelkou něžného pohlaví, takže jsem na sebe byla náležitě hrdá. Méně hrdá jsem však byla na to, že jsem při připlouvání narazila omylem kajakem do hlavy vedle plavajícího kolegy. Přežil to však bez viditelné újmy, takže počet utonulých stále nula.

To odpoledne jsem si půjčila i brýle a trubici na potápění a šla jsem objevovat v rámci mých potápěčských schopností podmořský svět u ostrova. Kromě různobarevných žlutých a modrých ryb jsem na mořském dně viděla polehávající černé tlusté ryby připomínající trubky a mořské ježky. Občas jsem si i omylem sáhla na téměř neviditelné medúzy. Mužská část zájezdu se bavila kreativním skákáním do vody. Loď posloužila jako skokanský můstek, takže se ze základní palubní výšky někteří vyhecovali až ke skoku ze střechy. Plavba pokračovala dále a kromě obrovských medúz nás jako průvodci doprovázeli i delfíni. Na hladině sem tam odpočívalo i hejno černých kachen, které postupně vzlétaly k nebi jak na povel v jedné linii. Každý ostrov byl až na velikost téměř stejný – strmý, skalnatý a vyprahlý. Všechny do jednoho byly neobydlené. Tu noc jsme přespávali na jednom z ostrovů, na kterém byla i pozvolná písečná pláž a při jeho levém úpatí se táhl i vytoužený stín. Byly zde pro nás připraveny stany, síť na volejbal, tzv. sprcha – zavěšená dva pytle s vodou a hadicí a rozhodně neotřelým způsobem pojaté záchody. Šlo o dva na výšku postavené úzké stany, v jejichž nitru byla vyhloubené díra vyplněná plastovým pytlem. Protože na ostrově občas silně zavál vítr, stany se při poryvech nahýbaly ve velmi ostrém úhlu na z jedné strany na druhou. Z mých dostupných údajů o ně moc velký zájem nebyl…

Trosečníci v taneční rauši

Před západem slunce dostal jeden z kolegů nápad, že společně natočíme videoklip. Začal si nás tedy postupně jednoho po druhém nahrávat, jak tančíme v rytmu písně Happy. Naše kreace byly tak originální, že si nás při činu natáčela i posádka lodi. Po večeři z grilu už následovala improvizovaná „diskotéka“ probíhající na kobercích položených na pláži. Popravdě nás tancovalo asi tak 6, ale v okamžiku, kdy jsme v chladícím boxu objevili propašovanou hruškovici, se náš taneční tým rozrostl o dalších pár hlav. Kolem půlnoci zde stále panovalo vedro a dusno, a tak jsem se s pár lidmi rozhodla, že do rozpáleného stanu nepůjdeme a budeme spát na pláži pod hvězdami. Očekávala jsem od spaní na pláži asi moc velkou romantiku… V půl 4h ráno, kdy se mi nepodařilo usnout a uštědřené porci písku v puse, uších, vlasech a kdovíkde ještě, jsem zkusila stanovou variantu. Podle mých pravidelných časových kontrol mobilu se mi podařilo usnout na dvě hodiny. Brzy ráno jsem se vyběhla zchladit do moře, dala si sprchu a nasnídala se. Čas na ostrově se nám krátil a zanedlouho nás malou lodí spolu s našimi zavazadly začali naloďovat zpět na palubu. Zpáteční cesta již probíhala bez problémů. Jen v prvních okamžicích naše žaludky bojovaly s pravidelnými nárazy vln kolébajícími naší bárku. Celkové skóre my vs. moře: 43:1.

Několik dní po návratu měli někteří z kolegů (včetně mě) mírné zažívací potíže. Jinak vše bez chybičky. Zážitků jsem zde nasbírala do sytosti a můžu říci, že díky “vykopnutí” mám i k některým kolegům blíže. Jako každá mezinárodní firma máme naše týmy roztroušené po světě a myslím si, že výlet do Ománu byl jednou z mála příležitostí, jak se s lidmi poznat osobně. Je pravda, že jsme prozkoumali pouze malou část Ománu, navíc hodně izolovanou od místních obyvatel, ale času na objevování krás této země máme ještě mnoho. V příštím příspěvku napíšeme naše postřehy o hlavním městě Ománu – Muscatu. A pokud vám pouhé čtení a fotky z loďky nestačí, mrkněte na video příspěvek od Tomáše, který zemi navštívil již v lednu.

Na viděnou!