Bangladéš – lidé, vrakoviště lodí, ryby a saké

Nemáte na nikoho náladu a chcete mít hlavně klid a ticho? Tak v tom případě pro vás bude cesta do Bangladéše trošku výzva. Přesto se od výletu do země s nejvyšší hustotou zalidnění, země se světově nejrozlehlejšími mangrovovými lesy a bohatou biologickou rozmanitostí a v neposlední řadě domovinou tygra bengálského, nenechte odradit. Mohli byste třeba přijít o nezapomenutelný zážitek v podobě…

Vrakoviště lodí

Nemusíte být zrovna fanouškem velkých nákladních lodí ani námořního průmyslu obecně, abyste si tuhle dech beroucí podívanou užili. Abych nebyla v tomto odvětví úplně ztracená, našla jsem si o demontáži lodí prováděné v Bangladéši pár faktů. Nejprve mě zajímalo, jak se sem vraky vlastně dostaly. Odpověď je následující: ještě do 60. let 20. století byla většina demontáží prováděna především na území industriálně vyspělých zemích, jako jsou Spojené státy americké, Velká Británie, Německo a Itálie. Počátkem 80. let však nastal zvrat a majitelé nákladních gigantů chtěli ušetřit, což zapříčinilo vznik vrakovišť na území Číny, Indie, Pákistánu, Bangladéše, Filipín a Vietnamu. Proč zrovna sem? Všechny země si můžou podat ruku v bodech levné pracovní síly, minimálních bezpečnostních podmínek a nedostatku práce… Jen pro zajímavost: Bangladéš průměrně „rozloží“ 150 až 200 plavidel ročně.

Lodní pohřebiště jsme jeli omrknout hned během prvního dne našeho pobytu. Naše očekávaní se stupňovalo čím dál tím více s přibývajícími minutami strávenými v koloně vozidel mířící k centru města. Odměna za naší trpělivost byla už na dosah. Jakmile jsme dorazili do přístavu, usedli jsme do dvou dřevěných bárek, z nichž každá byla kormidlována třemi náctiletými, určitě léty prověřenými, kapitány. Pomalu jsme začali korzovat vrakovištěm těžkotonážních obrů. Naše foťáky a mobily zažívaly hotové orgie až do doby, kdy náš neoficiální fotoateliér utla loď, jejíž posádka si na území loděnice nepřála žádné slídivé novináře. Přiznáváme se, že když se zrovna naše oči nekochaly pohledem na impozantní veterány, naše ruce byly plně zaměstnány dlouhými objektivy foťáků různých kvalit a velikostí. Nedorozumění se po chvíli vysvětlilo a my jsme byli na oplátku pozváni již coby hosté k panu vedoucímu do kanceláře. Tam jsme sice nedorazili, ale alespoň jsme mohli pokračovat v našem špehování. Ve druhém navštíveném přístavišti byla ostraha trochu méně tolerantní (byli jsme vyprovozeni ke vchodu takřka hned), ale i tak jsme alespoň zhlédli finální část demontážního procesu – skupinu dělníků zabořenou nohami v blátě vlečící odmontované komponenty lodí ke břehu. Jinak bych málem zapomněla zmínit jednu zanedbatelnou maličkost, které jsem si všimla mezitím, co jsme postávali v dopravních zácpách. Řídí se zde na levé straně a téměř všechna auta jsou vybavena ochrannými nárazníky a vícero páry zpětných zrcátek. Čím více zrcátek, tím lépe, protože pokud vám kolemjedoucí rikša urazí jedno ze zrcátek (jako nám), můžete bez problému pokračovat v jízdě dále. Kromě lodního průmyslu můžete v Chittagongu najít i …

Ryby, rybky a rybičky

Na ty jsme se vydali na rybářský trh den následujcí. Tolik exotiky jsme popravdě nečekali my ani místní… Instrukce zněly jasně: být v davu ostražití, neztratit se a vyhýbat se padajícím rybám (ne, že by je po nás někdo házel nebo by ryby samy skákaly, ale většina nůší a ošatek se tu nosí na hlavě). Hned jak se naše nedočkavá posádka vynořila z mikrobusu, budili jsme svojí přítomností asi tak stejně velký rozruch jako kdysi Kim Kardashian svoji fotkou s šampaňským a holou zadnicí (né zcela stejný). Všichni kolem se za námi otáčeli a začali nám dokonce před objektivy dobrovolně pózovat. Nám se tak s každým nově pořízeným snímkem začala rozrůstat improvizovaná skupina právě debutujících modelů a modelek. Jiní nenápadní pozorovatelé nás zase provázeli po celou dobu naší mise “vyfotit a utéct”. Občas se nám pod nohy připletla i nějaká ta zapomenutá ryba a na zdejší autentický odér (neboli “mermaid smell”) budeme vzpomínat ještě dlouho.

Padesát odstínů trhu

Bylo zaveleno k odchodu a z našeho auta se postupně odlepily veškeré dlaně rozdováděných dětí. Tentokrat na nás čekala příroda. Po administrativním vyřizovacím kolečku na hranicích s cílovou přírodní rezervací jsme si udělali krátkou přestávku na místním trhu s ovocem, zeleninou, kořením, šatstvem, spojovacími materiály, živými zvířaty a … kdoví čím ještě. Pestré tržiště dokonale dobarvuje atmosféru města a lze tu najít pro každého něco – od šroubků až po živé kohouty. Zakoupeným kohoutům se pařáty přivážou ke dlouhému klacku, který si přehodíte na rameno a jdete.

Po vizuálně působivém a čichově jedinečném zážitku (za mě hlavně tím čichovém), jsme byli tak akorát naladěni na nalodění. To probíhalo na řece Singu. Plavba probíhala bez komplikací, zejména proto, že my jsme na pádlo ani nesáhli. Oddřeli si to za nás najatí gondoliéři. Zakotvili jsme a vyložili naše proseděné zadnice na březích jedné z tradičních vesnic kmene Marma. Zdejší obyvatelé jsou dle zjištěných informací druhou největší etnickou komunitou žijící v horách kolem Chittagongu. Do Bangladéše putovali ze státu Arakan v 17. století. Život tu plyne prostě idylicky. Ženy zde pokuřují dýmku, děti skákají přes švihadlo nebo dovádějí na houpačce, no a my, abychom co nejrychleji zapadli do místní nálady, provádíme degustaci domácího rýžové saké.

Óda na řeku

Vodní tok je tu alfou a omegou každodenního života. Protože země leží v deltě řek Gangy a Brahmaputry, snaží se vytěžit z úrodné půdy a vodních zdrojů co nejvíce. Kromě neodmyslitelného zavlažovaní jsme si všimla i dalších funkcí místních řek. Řeka reprezentuje koupelnu: nevítanou společnost jsme představovali nemálo obyvatelům, kteří se v řece mydlili. Řeka reprezentuje kuchyni: během kotvení jsme narazili na ženu s malým chlapcem, která v řece umývala nádobí a její synek si opodál čistil své boty. Řeka reprezentuje dopravní uzel: my sami jsme ji alespoň k tomuto účelu využili. A protože se náš čas krátil stejně rychle jako slábnoucí paprsky denního světla, rozhodli jsme se den zakončit krátkým trekem. Trasa vedla po travnatých úbočích kopců mezi staveními roztroušenými po údolí. Jednotlivé vsi se lišily vyznávaným náboženstvím, úrovní „občanské vybavenosti“ a počtem otravných komárů.

Čůrek vody zvaný vodopád

Náš poslední den jsme zakončili vyhlídkovou plavbou na prý největším, lidskou rukou vybudovaném, jezeře Kaptai. Nezapomněli jsme také navštívit ostrov s vodopádem, kde vlastně žádný vodopád tou dobou nebyl. Vysloužil si od nás díky tomu přezdívku dryfall. Zmiňovaný strov byl turistickou atrakcí nejen pro zahraniční delegace (tím myslím nás), ale asi i pro samotné Bengálce, protože se tu na tento neviditelný vodopád stála celkem dlouhá fronta. Kousek opodál, na malém neobydleném ostrově čítající jednu vyhlídkovou restauraci a mini chajdu s ručně tkanými textíliemi, na nás čekala odpolední hostina v podobě kuřecího masa na kari servírovaného na rozříznutém bambusu, smažených rybiček a neidentifikovatelné omáčky. Zdejší kuchyně kořením rozhodně nešetří, takže jsme pikantní jídlo neutralizovali rýží a zapili ho propašovaným pivem. Naše ostrovní povalování musel utnout až náš průvodce, který nám nenápadně naznačil, že pokud se dnes chystáme odletět, máme nejvyšší čas vyrazit na cestu.

Až si někdy zpětně vzpomenu na Bangladéš, určitě se mi v hlavě vybaví davy lidí, tuktuky, lodní vraky, ryby a dětské úsměvy. Od země nemůžete očekávat zázraky v podobě kvalitních a spolehlivých služeb, za to vám nabídne to, čím bohaté a vyspělé země zrovna neoplývají: bezprostřednost, skromnost a toleranci. Když se budete chtít vrátit v čase, můžete se vydat do vesnic, kde se civilizace teprve rozjíždí pomalými krůčky. Uvidíte zde na vlastní oči, že díky vzájemnému respektu obyvatel ani rozdílné náboženství nevyvolává mezi jednotlivými oblastmi žádné rozepře. A ačkoliv má země kromě hejn komárů i své mouchy, nám se do povědomí zapsala ve svých nejlepších barvách.