Naše letadlo pomalu prolétá šedými mračny nepálského nebe. S postupným klesáním se před námi vynořuje krajina plná velehor, polí a luk. Stačí letmý pohled na naše spolucestující a je nám jasné, že turistická sezóna ještě nezačala. Většinu zdejších pasažérů tvoří Nepálci nebo Indové. Stále nejsem s to je rozeznat. Při výstupu z letadla tak trochu doufáme, že na nás po dlouhých měsících dosedne i nějaká ta dešťová kapka. Období dešťů zde pomalu končí a země s napětím očekává návrat turistů. Po tragických jarních zemětřeseních zde bohužel nabídka služeb cestovního ruchu mnohonásobně převyšuje poptávku. A tak je tu možné smlouvat prakticky se vším. Víza máme vybavená do několika minut po přistání. Ještě si směňujeme pár drobných na taxíka a vyrážíme směr náš dnešní nocleh.
Trocha smogu na uvítanou
Před letištní halou se na nás valí houf turistů chtivých taxikářů. První nátlakové vlně odoláváme a rychle se ubíráme směrem k východu z letištního parkoviště. Po chvíli chůze nás zastavuje další řidič a na námi stanovených 300 rupií si plácneme. Ve chvíli, kdy nás řidič dovede ke svému vozu, se začínáme s Tomem pobaveně smát. Vidíme bílé, asi tak 20 let staré, miniauto značky Suzuki. Zevnitř je auto polepené reklamními nálepkami sponzorů závodních aut minulého století. Původní sedačkové potahy jsou decentně skryté pod dekorativními růžovými dečkami. Rychle se vmáčkneme spolu se svými batohy do interiéru této nádhery a svižným tempem vyrážíme na cestu.
Za jízdy se rozhodně nenudíme. Skrz malá stahovací okénka sledujeme veškeré okolní dění na silnici. Teprve nyní si uvědomujeme, že se v Nepálu vlastně jezdí na levé straně. Nevěříme svému zraku a oči nám jako stěrače kmitají z jedné strany na druhou a žasnou nad rušností a neorganizovaností celého dopravního systému. Každým okamžikem očekávám velmi pravděpodobný boční náraz. Vzdálenost mezi míjejícími auty je chvílemi centimetrová a auto v protisměru zde také není raritou. Naše uši se pomalu přizpůsobují ohlušující troubící symfonii. Nevím, odkud jsem v hlavě vylovila domněnku, že po příletu do této mírumilovné krajiny na nás dýchne čerstvý horský vánek téměř posvěcený meditujícími buddhistickými mnichy … Smog tu mají ve městě celkem řádný. Místní nepořádek (rozuměj bordel) je pro nás po čisté a organizované Dubaji vítanou změnou.
Na první noc jsme si zarezervovali pokoj v rodinném domku místní rodiny, který se nacházel dále od centra. Po příjezdu jsou nám hned předány instrukce, kdy zde teče a neteče teplá voda, a jak je to s prouděním elektřiny. Nastavený časový systém odběru energie se netýká pouze našeho domu, ale určuje provoz takřka celé země. Vybrané oblasti proudí elektřina po stanovenou dobu, aby se poté příliv proudu odklonil a šel jiným směrem. Než o nedostatek zdrojů jde o ekologickou šetrnost místních obyvatel.
Hinduistická kremace
Po několikaminutovém odpočinku a rychlé konverzaci s bratrem majitele domu už hledáme v mapách první místo našeho dnešního průzkumu. Vybíráme chrám Pashupatinath nacházející se v docházkové vzdálenosti od domu. Jde vlastně o chrámový komplex vedle něhož teče řeka Bagmati rozdělující Kathmandu od Patanu. Řeka je podle hinduistů i buddhistů považována za svatou, a tak je tu velké množství chrámů posazených na jejích březích. Na břehu řeky dochází také ke zpopelňování dle hinduistických tradic. Podle nepálských hinduistických zvyků by mělo být tělo zesnulého před kremací nejprve třikrát ponořeno do této řeky. Kromě fyzického očištění by měla řeka čistit tělo i duchovně. My se mezitím volným krokem přibližujeme k branám tohoto komplexu a po pravé straně pozorujeme volně se procházející černou krávu rozrážející dav holubů. Potvrzuji, že krávy se tady viditelně zle nemají … Po levé straně zase odpočívají, diskutují a vyšívají starší ženy oděné do oranžového hávu. Dle neodbytného průvodce, jenž nás v areálu neustále pronásledoval, zasvětily tyto ženy celý svůj život víře.
Cestou k břehu řeky Bagmati pozorujeme k nebi stoupající bílý hustý dým vinoucí se z několikera kremačních podstavců. Chvíli poté se od kamenného mostu směrem k nám blíží truchlící dav, držící na nosítkách oranžovou pokrývkou zahaleného zesnulého. Celá rodina a její blízcí se modlí na jednom z kremačních podstavců, kam je tělo položeno. Nato zesnulému nalévají ze svých hrstí jeden po druhém do úst vodu nabranou z místní řeky. Po rituálních modlitbách je tělo podložené dřevem a slámou zapáleno. Tělo je určitým způsobem balzamováno v cukru a jiné látce, takže zde necítíte žádný nepříjemný pach. Pro nás bylo sledování celého procesu opravdu nevšedním zážitkem.
Při prohlídce levé části palácového komlexu potkáváme davy místních upínajících zraky k procesu omývání dalšího zesnulého. Moji pozornost o trochu více strhávají místní opice. Jsou jich tu desítky a volně se pohybují úplně všude. Po střechách, branách i nosných konstrukcích chrámů. Když jsem si zrovna chtěla vyfotit jedno roztomilé opičí mládě zblízka, jiná opice mého nestřeženého okamžiku využila a už mi z ramena strhávala mojí tašku. Boj to byl napínavý, ale výškový a váhový rozdíl mi k vítězství trochu pomohl. Po estrádě s opicí už stoupáme po kamenných schodech, jež po stranách lemují kamarádi a příbuzní chlupaté zlodějky. Zde si prvně všímáme pozůstatků nedávného zemětřesení. Některé hrobky jsou rozlomené, jiné jsou celkově v dezolátním stavu. Mezitím co bloumám bludištěm těchto schránek, zpozoruji, že se s Tomášem fotí dva neznámí mladíci. Důvod společného focení zůstává zahalen tajemstvím dodnes.
Buddhovy válečky
Pashupatinah máme celkem prochozený, opic jsme si užili nad míru, a tak se vydáváme k dalšímu body naší cesty – Boudhanath. Boudhanath neboli stúpa je druhá nejvyšší buddhistická svatyně na světě postavená do tvaru dómu. Stúpy byly vybudovány jako duchovní svatostánek pro uchováné ostatky Buddhy a jiných svatých můžů. Zdejší okolí sálá mírumilovnou a pobožnou atmosférou. Místu se také říká “Malý Tibet”. Lidé se zde procházejí po směru hodinových ručiček a po celém obvodu svatyně roztáčí desítky modlitebních dřevěných válečků. Vzduchem se tu mísí uklidňující mantry s vůní kadidla. Psané mantry jsou vidět i na barevných vlaječkách, jež jsou pro Nepál tak typické. Podle barev se dělí obsah mantry a geografické území. Okolí Boudhanathu tvoří malé obchůdky se suvenýry, obrazy, koberci a krámky s pašmínami. Ve vyšších patrech a úzkých nádvořích jsou schované klidné menší restaurace, kam jsme se na oběd vydali i my.
Než jsme došli k Boudhanath, měli jsme zážitek z trochu jiného soudku. Cestou od Pashupatinath jsem si zvolili menší nenápadnou ulici, kde kromě nás žádný turista na obzoru nebyl. Zničehonic nás zastavila paní indického původu svírající dítě v náručí. Z jejího vyprávění jsme pochopili, že to v současné době nemá moc jednoduché a že potřebuje peníze. Místo peněz jí kupujeme požadované práškové mléko (asi sunar), které, jak se sama svěřila, bude jí a celé rodině stačit na celý měsíc. Podle ceny, kolik za něj chtěli v pouličním obchodu, bychom jí to snad i věřili. Paní je vděčná a zve nás na oplátku k sobě domů. Chvíli váháme, ale poté ze slušnosti a samozřejmě zvědavosti nabídku přijímáme. Vede nás titěrnými postranními zákoutími až do jejího obydlí. Jde spíše o provizorní stavení z cihel o rozměru 2x3m, kde na jedné „posteli“ spí tři děti a další její syn nás pozoruje od dveří skrz černě orámovaná kukadla. Hostitelka nám připraví místní práškový čaj a pomalu nám začíná vyprávět svůj příběh. Pak nám také povídá o tom, co jí ještě ke štěstí chybí, a poté už vlastně jen o tom, co jí je třeba nezbytně pořídit. Když pochopíme, že tyto nároky jsou především kladeny na nás coby posluchače a její vyprávění se pomalu stáčí k psychickému vydírání, začínáme se s paní raději pomalu loučit. Nakonec nás stejně přesvědčí a my jí přispějeme ještě na požadovaný pytel rýže. Bohužel na člověka v podobné nezáviděníhodné situaci zde narazíte celkem často. Mnoho zdejších obyvatel přišlo o své přístřeší během zemětřesení, a tak lze místy vidět velké stany sloužící k provizornímu bydlení.
Opičí ráj
Během oběda v místní restauraci, kde jsme testovali jedno z nepálských vegetariánských jídel, jsme prstem na mapě zakroužkovali náš další cíl – Swaymbhunath Temple. Cestou k opičímu chrámu, jak se Swaymbhunath také přezdívá, na nás začala padat únava (na dnešní den jsem spala dvě hodiny, kdežto Tom nespal pro jistotu vůbec). Jízda taxíkem trvala 40 minut, a tak jsme si mohli dovolit dlouho očekávaného šlofíka. Chrámu opět vévodily Bouddhovy oči, které vidíte na každé místní dómové svatyni. Malé opice kolem nás poskakovaly, prolézaly či prozkoumávaly právě ukradený suvenýr. Před setměním na oltářích přibývaly zapálené svíčky a od svatyň putovaly vyřčené meditační mantry směrem k nebi.
I přesto, že jsme k historickému náměstí Durbar Square dorazili za šera, zdálo se nám velkolepé. Od předních bran opičího chrámu nás taxík zavezl až do samotného centra a naše dnešní pouť se pomalu chýlila ke konci. Den jsme zakončili na terase schované restaurace s úžasným výhledem na část historického centra města. Zde jsme také poprvé ochutnali tibetskou specialitu Momo, tedy v páře vařené či v oleji smažené knedlíčky plněné zeleninou či masem. Podává se k nim omáčka s příchutí kari a chilli. Byly tak dobré, že jsme si jejich ochutnávku zopakovali i během následujících dní. Jídlo jsme museli řádně zapít, a tak jsme nesáhli po ničem jiném než lokálním pivu. K našemu velkému překvapení bylo pivo Everest vynikající!
Cesta za panorámaty
Z oken nás vítá slunečné ráno nového dne a my si se vstáváním musíme trochu pospíšit. Chceme stihnout odchytit autobus, který nás má zavézt do vesnice Sankhu, ještě před dopravní špičkou. Ze Sankhu se plánujeme vydat na šestihodinovou túru do Nagarkotu. Majitel domu nám narychlo připravuje čaj a za pár minut již postáváme na rušné silniční tepně. Nestáli jsme na místě ani 5 minut a už zastavujeme malý mikrobus (na mikrobus přestavěnou dodávku), jež má namířeno tímto směrem.
Za necelou hodinu jsme byli na místě. Nejvíce při výstupu z mikrobusu oceňujeme rajské ticho. Pan vyvolávač-odchytávač, nevím, jak jinak jeho pracovní náplň nazvat, téměř celou hodinu hulákal na kolemjdoucí jména vesnic, kterými se chystáme projíždět. Myslím, že to byl záhul nejen pro jeho plíce, ale i pro naše ušní bubínky. Sluneční paprsky sílily čím dál více a po dešťových mracích ani památky. Místních obyvatel jsme se zeptali pouze na směr, jakým se máme ubrat, a vydali se do kroku. Cestou jsme míjeli malá venkovská stavení. Děti ve vyžehlených uniformách se právě vypravovaly na cestu do školy a na loukách se bez dozoru pásl dobytek. Terén pozvolna stoupal do kopce. Interval našich oddychových pauz se po hodině začal zkracovat. Vodu jsme po dvou hodinách vypili, a tak jsme celkem uvítali objevenou vesnici zakreslenou na mapě. Šlo spíše o pár menších rozdrobených domků s dobytkem pobíhajícím po dvoře. Otevřené občerstvení se tam však našlo.
Pochod jsme skončili po 3 hodinách oproti původně plánovaným 6ti. Dle internetových diskuzí měl být Nagarkot turisticky frekventované místo, kam lidé jezdí hlavně obdivovat scenérii Himalájí, a to je asi tak vše. Nechtělo se nám věřit, že těch pár hotelů, co jsme při naší procházce potkali, představuje onu frekventovanou vesnici. Po túře jsme přemýšleli nad místem k přespání a také něčím k jídlu, a tak jsme začali chodit od hotelu k hotelu, abychom si někde složili věci. Velká část hotelů byla zasažena zemětřesením. Bylo nám řečeno, že zde během zemětřesení zahynulo 500 lidí, což se nám zdálo vzhledem k počtu obyvatel vesnice jako polovina místních. Lidé nosili na zádech pytle se sutinou ze zřízených částí hotelu a bylo vidět, že se do rekonstrukčních prací zapojuje celá rodina. My jsme si nakonec vybrali apartmánový hotel s hezkým výhledem. Až na to, že ten výhled kazila neprostupná mračna, která zahalovala pověstný výhled na Himalájské panorama. Navečer nešla elektřina, ale i tak nám kuchaři připravili lehkou večeři při svíčce. S majitelem hotelu jsme si domluvili ranní výjezd na vyhlídku, odkud by pahorky měly být vidět nejlépe. Ráno jsme oba vzorně vstali před 5h ráno, ospalí se naložili do neonově nasvícené dodávky, abychom z větrné vyhlídky koukali na mlhu a šedé mraky. Osmitisícovky uvidíme snad holt někdy příště.
Schované poklady ruční dílny
Na třetí den jsme měli původně naplánovaný další trek, ale protože byla viditelnost taková, jaká byla, rozhodli jsme se pro Bhaktapur. Bhaktapur je jedno z původních tří království Kathmandu Valley a bývalé hlavní město Nepálu. Po příjezdu do historického jádra jsme byli jednoduše paf. Vznešené starobylé paláce ze 17. století, ručně vyřezávané dřevěné pilíře, majestátní sochy a nepálská tradiční řemesla. Třešínkou na dortu byl pro nás zejména obchod s ruční dílnou zaměřený na papírové produkty, kde nám jeden z majitelů vyprávěl o jejich výrobních postupech a také o plánu zřídit muzeum vlastních výrobků. Zákazníky své ručně zpracované knihy si od počátku pečlivě zaznamenávají a až budou se svým chrámem historie hotovi, chtěli by všechny zapsané kupce pozvat na otvírání muzea. Píle, nadšení a neochvějná trpělivost tohoto pána nás naprosto nadchla (http://www.peacockshopbhaktapur.com/).
Bhaktapur není zrovna pusté místo, ale takovou hordu lidí, co korzovala ulicemi Patanu, jsem snad ještě neviděla. Patan je třetí z království Kathmandu Valley a dnešní den se nese v duchu oslav Boha Krishna. Lidé si na ulicích nechávali mezi obočí kreslit Tilak, tedy červenou tečku symbolizující požehnání, příznivost nebo uvítání, a v ruce jim vlála paví pera. Davové atmosféry jsme zanedlouho nasáli až moc, a tak jsme již pomýšleli nad dnešním útočištěm v turistickém centru Thamel. Místo k přenocování jsme si vybrali asi o hodinu dříve během oběda v Bhaktapurské restauraci. Dali jsme na nesčetné pozitivní recenze a ubytovali se v Andes Guest House. My tento dům vzhledem k umístění a vlídné rodinné atmosféře nemůžeme jinak než doporučit. Nakonec jsme shodou okolností spolu s majiteli odjížděli následující den na letiště společně. Čtvrtý a poslední den už jen nakupujeme suvenýry a utrácíme poslední peníze za nepálské pivo.
Přestože jsme neviděli pomyslnou perlu země v podobě Himalájských velikánů, zařazuji i tak Nepál mezi mé oblíbené země. Tolik historie, mystičnosti, mírumilovnosti a harmonie s přírodou doplněných laskavostí místních obyvatel nemůže být nikde jinde na světě. Čtyři dny nejsou mnoho, ale i tak nám tento krátký čas strávený v Kathmandu Valley otevřel pomyslné dveře do života a způsobu chování místních obyvatel. Ačkoliv se země od pradávna potýká s opakujícími se zemětřeseními, zdejší lidé přijímají veškeré zásahy přírody s pokorou a pochopením. Pokud si tedy nějaká země zaslouží v současné době objevovat, tak je to rozhodně Nepál!
No Comments