Rychlokurz Bolívie

Cestopis z Bolívie – jazero Titicaca, La Paz, cesta smrti, Potosí, koka, solné pláne, Sucre a ďalšie. Píše Karin.

BUŘINKY, COCA, LAMY, SLUNCE, POUŠŤ

Jak to všechno začalo…

„A to se nebojíte?“ byla první reakce okolí v okamžiku, kdy se dozvědělo, kam se s Tomášem za pár týdnů chystáme. Bolívii jsme si vybrali zcela náhodně. Jediné, co bylo plánované, byl termín cesty, který připadl na měsíc červen. Dle průměrných ročních teplot a úhrnu srážek patřil červen k začátku nejvhodnější doby návštěvy. Na druhé polovině zeměkoule začíná zima, což s sebou přináší brzké stmívání a méně dešťových přeháněk. Protože jsme letenky kupovali výhodně na webovém portálu, zbývaly nám pouhé čtyři týdny přípravy na cestu. Primárním bodem se stalo očkování. Z různých pramenů se dočítáme, že je doporučovaná vakcinace proti žluté zimnici, břišnímu tyfu a žloutence. Samotné očkování proti žluté zimnici je kontrolováno při vstupu do džungle a má být i údajně ověřováno na hranicích s Peru (u nás nic takového neproběhlo).

Nastal den D a my stojíme se svými v budoucích dnech věrnými společníky, krosnou a batohem, na pražském letišti Václava Havla. Letět se dá do Bolívie obecně dvěma směry. Severní cestou s přestupem na Floridě či jižním směrem přes Chile. My jsme „vyhráli“ druhý los a čeká nás asi třicetihodinová cesta protínající města Madrid, Santiago de Chile, Iquique a La Paz. Pokud se chystáte do zemí Jižní Ameriky, jistě byste neměli podcenit svoji jazykovou vybavenost. Vzhledem k tomu, že většina obyvatel jinak než španělsky nemluví, dal by se tento bod označit téměř za nutnost. Během příletu do Santiaga panoval všude kolem nás zmatek. Žádné srozumitelné cedule či ukazatele odkazujícího na přestup jsme se nedočkali. Jazyková bariéra nám cestu též příliš neulehčovala. Po úspěšném zdolání místního check-in jsme již mohli spokojeně pozorovat skrz prosklené stěny našeho gateu ohromné andské hřebeny šplhající do nebeských výšin a kontrastující s plochou betonovou dráhou letiště.

Pulzující metropole na pupku světa: La Paz

Přílet do La Paz (v překladu „míru“) byl jedním z mých nejobávanějších okamžiků. Můžou za to především veškeré zdroje z internetových stránek, jež vás napumpují těmi nejděsivějšími případy projevů výškové nemoci, ke kterým se řadí nespavost, bolení hlavy, krvácení z nosu, uší, plicní edém a podobně. Letiště El Alto International Airport totiž leží v nadmořské výšce 4 tisíc m.n.m., a tak není divu, že město míru získalo označení nejvýše položené metropole světa. Vlastní zažitá skutečnost ovšem nebyla tak krutá, jak nám bylo všude líčeno. Po výstupu z letadla, kdy máte ve vysoké nadmořské výšce omezený přísun kyslíku, jsem měla dost nejistý krok. Avšak ve frontě na celní kontrolu byla situace již příznivější. Zde jsem měla pouhý pocit opilosti…

Samotná cesta z Altiplana, náhorní plošiny oddělující horské masivy západních a východních And, kde se zmíněné letiště rozprostírá a kde žijí chudší obyvatelé města, nebyla rovněž úplně spontánní. Byli jsme totiž varováni před nebezpečím představující okradení neznámými poskytovateli služeb taxi. Na letišti měníme první peníze na bolivianos a už se na nás „lepí“ první řidič. Nevypadá vůbec důvěryhodně, ale jeho taxi je opatřené nápisem „aeropuerto“, tudíž se řadí mezi ty bezpečné, a my ho bereme. Cestu jsme přežili, nikdo nás neokradl ani nezabil.

Hudba v taxíku nám postupně dotváří první pocity z města. Z reproduktorů zní energické a smyslné latinskoamerické rytmy v čele s hitem Marca Antonyho Vivir Mi Vida a já mam chuť zajít do nějakého útulného salsa baru. Okny mezitím pozorujeme zástupy proudících lidí, prostorných oválných aut a autobusů a zároveň dýcháme pořádnou dávku smogu, kterým je město přesyceno.

Plánovaný krátký pobyt v La  Paz jsme si nedobrovolně o pár hodin prodloužili, neboť dopolední let následujícího dne z La Paz do Sucre byl naplněn cestujícími z předešlého dne, kterým byl let zrušen úplně. Neplánované volno jsme využili k prohlídce města. Centrem města je náměstí Plaza Murillo, jehož dominantu tvoří kostel svatého Františka z 18. století, dále katedrála a vládní palác. Při prvním kontaktu s místními se nám zdejší obyvatelé zdáli dosti rezervovaní a nedůvěřiví vůči cizincům. Možná je to dané faktem, že více než polovinu obyvatel tvoří indiáni, zejména Kečuové a Aymarové. Zbylé obyvatelstvo je buď španělského či smíšeného původu. Nedoporučuji fotit místní obyvatele z bezprostřední vzdálenosti a bez jejich souhlasu. Stále zde pokládají pořizování fotek za krádež duše a svoji nevoli vám dají zřetelně najevo. Já však sytě barevným vrstveným sukním s nepřeberným množstvím vzorů, dlouhým copům a typické buřince nemůžu odolat a fotím si je alespoň z uctivé vzdálenosti.

Dole v dole: Potosí

Letadlo do Sucre odlétá s půlhodinovým zpožděním, ale hlavně že letí. Cestou z letadla pozorujeme nekončící pásy Kordiller tvořící nepostradatelnou páteř Jižní Ameriky. Sucre je v porovnání s La Paz menší a klidnější. Překvapivě je však pokládáno za oficiální hlavní město Bolívie a sídlo soudní moci. Naproti tomu v La Paz sídlí vláda. Svému jménu město nevděčí krásným bílým budovám španělské architektury, nýbrž bojovníkovi za nezávislost Bolívie Antoniu José de Sucre. Malebné centrum města láká návštěvníky k příjemným posezením na lavičce místních parků a zahrad. Jedinou nepříjemností je zde opět smogem čpící vzduch. Bohužel toto město bylo pro nás spíše přestupním bodem a hned další den se vydáváme ranním autobusem směr Potosí.

Potosí ve svých dobách patřilo k nejbohatším městům Jižní Ameriky, díky ohromnému množství nalezeného stříbra v místní hoře Cerro Rica. Touha po bohatství otevřela cestu k provozu velkého množství dolů, kde za tři sta let jejich existenci zahynulo až osm milionů horníků. Pro průzkum jednoho takového dolu, jsme si zvolili agenturu Big Deal, jejíž průvodci jsou bývalí fárající a jež přispívá vybraným „vstupným“ na fond horníků. Před návštěvou bání je zvyklostí koupit dělníkům v dole nejužitečnější věci, tedy coca listy, energetický nápoj, cigarety a dynamit. Exkurze s odpalováním dynamitu nám kupodivu nabízena nebyla.

Po nákupu nezbytných potřeb kopáče nás odváží na jakýsi dvorek, kde se převlékáme do pracovního: holinek, kalhot, košile, roušky a helmy s čelovkou. Nyní jsme již kompletně připraveni na podzemní dobrodružství. Musím uznat, že srovnávat průzkum zdejšího dolu co do autentičnosti a náročnosti zdolávání terénu s prohlídkou stříbrného dolu v Kutné Hoře je stejné, jako kdybyste porovnávali vojenský výcvik s romantickou procházkou. Terén zde tvoří hluboké bláto, tma, natažené elektrické a jiné neidentifikovatelné kabely a občas se minoucí fárající kopáči se svým nákladem. Na některých místech dostáváme z vířícího prachu záchvaty dusivého kašle a také vlivem nadmořské výšky hůře dýcháme. Nejnáročnější na výstup byly tři žebříky v celkové délce asi padesáti metrů, kde bych se otázce bezpečnosti raději vyhnula. Naplněni novými zážitky směřujeme k jednomu z místních autobusových nádraží, kde se chystáme nastoupit na nejbližší spoj do Uyuni.

Cesta do Uyuni – tam kde dobrodružství (problém) začíná

Město Uyuni není samo o sobě nijak zajímavé, pokud nejste obdivovatelem westernových vesnic divokého západu: prašná široká ulice, výškově souměrné budovy po levé i pravé straně a vytrvalé slunce, avšak bez kovbojů a legendárních salonů…. To, co především všechny dychtivé turisty žene do jižního koutu země, je přírodní skvost jménem Salar de Uyuni. Salar de Uyuni je největší solná poušť pokrývající přes deset tisíc metrů čtverečních a zároveň bývalé dno jezera. Při její návštěvě přemýšlíte, čím vším vás ještě může příroda překvapit. Snové scenérie, nekončící horizonty, sluncem zalité kaňony či všemožnými barvami hýřící laguny. Pokud byste měli štěstí na déšť, protkané louže vám vytvoří souměrnou plochu zrcadel, ve kterých se odráží samotné nebe. A tak se zde možná budete cítit i vy.

Cesta do Salaru nám přinesla kromě bohatých smyslových zážitků i pár peripetií. Při rezervaci jízdenek do Uyuni jsme chtěli odjezd o den přeložit, neboť se příteli z nadmořské výšky udělalo zle, a přece jen šest hodin cesty nočním autobusem v zimě do neznáma není úplně nejpříjemnější. Do neznáma píši hlavně proto, protože nám tamní prodejkyně jízdenek sdělila, že autobus kvůli lokálním blokádám nestaví přímo v Uyuni, nýbrž patnáct až šedesát minut od města. Nad hodinových časovým údajem jsme se chvíli pozastavili, ale protože nám bylo mimo jiné řečeno, že zítra už možná žádná linka ani nepojede, rozhodli jsme se spoj vzít. Během večerní cesty byla strašná zima, a tak jsme se schoulili k sobě pod rozbalený spacák. Kolem půl druhé ráno začalo vystupovat více lidí než obvykle, asi 10, tak jsme začali zjišťovat, kde se nacházíme. Dozvídáme se, že na tomto místě musíme vystoupit a dále pokračovat po svých.

Výstupní improvizovanou zastávku představovala holá silnice, sráz a hvězdami poseté nebe. Úplná romantika to nebyla díky chladivému větru a teplotě kolem nuly. Poněvadž jsme cestu neznali a všichni pokračovali rovně, tak ostatní následujeme. Trochu se vyděsím, když vidím světla údajného města, kam míříme. Můj odhad činil patnáct kilometrů, a i kdyby to bylo méně, tak hodina se mi zdála jako hodně optimistický odhad. Po tři čtvrtě hodině, kdy míjíme ve tmě zaparkovaná nákladní auta, pár zapálených sudů a všudypřítomné pohozené kameny sloužící jako bariéry, na nás zabliká cizí autobus. Na nic nečekáme a celí vděční nasedáme na palubu, přestože podobou řidič připomínal Machete. Takto cestou nabereme ještě pár nedobrovolných pěších. Kolem půl třetí ráno přijíždíme na okraj Uyuni. Chopí se nás milý pán, který nás dovede téměř až do centra města. Tam zvoníme na hotel, o kterém jsme se domnívali, že jde, dle průvodce, o celkem levný hostel. Nicméně zima a únava dělají své a už se nám nic jiného hledat nechce. Já trávím další hodinu ve vysněné teplé sprše. Do rána zbývají necelé čtyři hodiny, tak se snažíme v netopícím hotelu usnout co nejdříve, ráno nás přeci čeká největší solná poušť světa!

Se vstáváním úplně nepospícháme, dáváme si celkem načas, ale chceme být kolem deváté hodiny v jedné z agentur zajištujících poznávací zájezdy po salaru. Ze tří doporučených nejede v ten den samozřejmě ani jedna. Důvod – trvající blokády. Nevzdáváme se a zkoušíme ještě kancelář Blue Link těsně sousedící s poslední námi navštívenou agenturou. Tam se dočkáváme pozitivní odpovědi s dodatkem, že odjezd je za pět minut. Následuje tedy zmatečné vybalování a zabalování věcí do krosny, protože na dvě osoby máte povoleno pouze jedno zavazadlo. Džíp si pro nás vlivem místních problémů nepřijede až ke vchodu kanceláře, tudíž musíme dojít my za ním k pohřebišti vlaků.

Třikrát sláva výletu

Jak je tedy zřejmé, naší první zastávkou je Cementerio de Trenes, pohřebiště vlaků. Měli jsme štěstí, jsme pravděpodobně první skupinkou a “hřbitov” je jen náš. Při pohledu na zrezivělé lokomotivy se v představách vracíme do 19. století, kdy byla tato trať postavena britskými inženýry. Ve své době představovala rozkvět bolivijského těžebního průmyslu, neboť se zde nacházel důležitý železniční uzel pro vlaky dopravující minerály k přístavu u Tichého oceánu. Bohužel její provoz byl komplikován sabotážemi aymarských domorodých indiánů a též vyčerpáním minerálních zdrojů. Odstavené a vybrakované vlaky zde téměř v klidu odpočívají dodnes.

Naší další zastávkou je vesnice Jiriri obývaná Aymary, ze které je možné pozorovat nedaleký spící vulkán Tunupa, kde jsou uložené ve vyhloubených prostorách sopky incké mumie staré 1500 let. Jídlo, ubytování i cestu nám zajišťuje řidič Polí. Polí neumí bohužel anglicky, což nám naštěstí vynahradí naši spolucestující – starší pár z Ekvádoru. V improvizovaných změnách plánu cesty, jež jsou z důvodu blokád nutné, nám ekvádorský pár dělá simultánní překlad a my alespoň zběžně víme, co se děje. Cestou nabíráme ještě mladý pár – Němku a Nikaragujce. Po sytém obědě se vydáváme opět na cestu na kaktusový ostrov Incahuasi. Při jeho spatření podezíráme Bolivijce, že všechny kaktusy byly zasazené pro nás gringos, abychom mohli co okoukávat. Skutečnost je mnohem prostší. Místní gigantické kaktusy Echinopsis atacamensis zde vyrostly díky korálům zabezpečujícím potřebnou vegetaci. Každý rok povyrostou o jeden centimetr.

Do západu slunce zbývají již pouhé minuty, míříme tedy do solného hotelu, který k našemu údivu nemáme zarezervovaný. Máme štěstí a hotel má volné pokoje. Studené sprchy se dobrovolně vzdáváme a těšíme se na horký čaj a sušenky, jež nám Polí zanedlouho po příjezdu chystá. Noc je zde chladná. Unaveni ale spokojeni nasazujeme špunty do uší, masku na oči a zavrtáváme se do spacáku a deky. Příští den nás čekají průzračné laguny.

Zamířeno na Jamesovi plameňáky

Budíček máme kolem osmé a v devět hodin již nasedáme do džípu. Během dne poznáváme okolí jediného aktivního bolivijského vulkánu Ollague volcano, Laguny Hedionda (zapáchající jezero), Laguny Blanca (bílé jezero) a Laguny Colorado. Jezero Hedioda vděčí svému jménu síře, která je zde ve velkém obsažena v půdě. U všech těchto jezer můžete obdivovat ladnost pohybu, zbarvení a setrvávající klid bílých a růžových plameňáků, kteří spolu s jezery a drsnými hřebeny pouštních hor vytvářejí oslnivou kulisu. Zbarvení jednotlivých druhů plameňáků (Jamesových, chilských a andských) závisí na jejich potravě, která obsahuje různě intenzivní barviva (řasy, korýši). Kromě plameňáků cestou zahlédneme i stáda alpak, vikuň a lam, viscacha (druh hlodavce připomínající králíka žijící ve skalnatých horských oblastech) a lišku. Zajímavé jsou zde i pískem vytvořené bizarní útvary, nejznámějším z nich je Rock Tree, který své tenké „noze“ vděčí především působením větrných poryvů. Přesuny mezi jednotlivými místy jsou dlouhé a únavné, a tak po návštěvě z části červeně zbarveného jezera Colorado (barvu způsobuje jistý druh řas) hledáme přístřešek na dnešní noc. Zítřek bude posledním dnem na salaru.

Vstávání je trochu obtížnější než den předešlý, protože je po páté hodině ranní. Teplota klesla pod bod mrazu a my si již netrpělivě házíme zavazadla zpět na džíp. V těchto výškách jsou velmi výrazné teplotní rozdíly mezi dnem a nocí. Překvapivým ranním uvítáním nám byly alpaky, jeden z mnoha druhů bolivijských lam, které se rozhodly občerstvit u jezírka místního hotelu. Brzké hodiny ranní trávíme nedaleko městeček San Antonio a Pena Barrosa návštěvou gejzírů Sol de Maňana, které vystřikují ze země směs horké vody a páry. Kombinace plynoucích mráčků páry a ranního svítání dokresluje nekonečný pouštní terén. Dalším bodem cesty mělo být koupání v termálním sirném jezírku Termas de Polques. I když se zde teploty pohybují kolem nuly, osvěžující koupání rozhodně doporučuji! Nás pár odvážlivců do vody vlezlo a silou vůle jsme se přemlouvali po čtvrt hodině relaxace vylézt ven a obléci se. Posilněni horkým coca maté, vyrážíme zpět do Uyuni. Kromě toho, že máme pravděpodobně nějaký defekt na levé přední pneumatice, je téměř vše v pořádku. Alespoň jsme si to mysleli, než jsme se dozvěděli o nepříjemných novinkách.

Z turisty Bolívijským utečencem

Veškeré autobusy z Uyuni byly zrušeny. Lety do La Paz na následujících pět dní vyprodány. Snažit se s chladnou hlavou vymyslet alternativní řešení není snadné, protože náš plán cesty byl hodně nabitý a ztratit pět dní bylo hodně. Shodou náhod se poznáváme s uplakanou Američankou trávící zde s manželem líbánky. Ti byli v podstatně horší situaci, neboť jim již následující den letělo letadlo z La Paz do New Yorku. Snaha o rychlé a snadné vydělání peněz vedla majitelku cestovní agentury k nápadu, že danému čerstvě sezdanému páru byla nabídnuta kompenzace – předražená cesta džípem z města skrz polní cestu až do Orura, města vzdáleného šest hodin od La Paz. Zmíněný pár nám nabídl zbylá volná místa v autě. My jsme nad přijetím jejich nabídky neváhali ani sekundu. Paní majitelka nelenila a předem si od nás vybrala peníze bez písemného potvrzení. Poté nás zavedla do kanceláře, kde zhasla a vybízela nás k trpělivému čekání a tichosti. Okolí údajně hlídá policie a demonstranti sílí svůj odpor házením kamenů na projíždějící auta. Důvodem stoupající agrese mělo být zastřelení jednoho z protestujících. Majitelka odešla a pocit nejistoty sílil.

Po dlouhé půl hodině čekání se naše spása vrátila s pokyny k uprchlickému odjezdu. Naším řidičem byl jeden z letištních taxikářů, který pravděpodobně velmi dobře znal okolní terén, a my se tak vyhnuli hlavnímu příjezdovému tahu do města. Pro všechny případy jsem měla hlavu v autě raději skloněnou. Když jsme od řidiče získali sdělení, že jsme již překročili území města, všichni jsme si rázem oddychli. Čtyři hodiny autem utekly jako voda a už přestupujeme ve městě Oruro na autobus směřující do La Paz. Těch zbývajících šest hodin nám přijdou jako maličkost.

V pět hodin ráno přijíždíme do hlavního města, resp. jednoho z hlavních měst. Rozmýšlíme, jestli na autobusovém nádraží rovnou setrvat do 8 hodin, kdy jede první autobus do Copacabany či se ubytovat na chvíli v hostelu. Vítězí druhá možnost a my si můžeme dát po třech dnech konečně teplou sprchu a pár hodin spánku. Nakonec náš plán přehodnotíme a setrváváme celý tento den v La Paz. Využijeme náš první den bez většího nabitého programu k nakupování a menší procházce městem. Dáváme další pokus žvýkání coca listů, ale žádný účinek necítíme i přesto, že žvýkání kombinujeme s pitím coca maté (pozn. listy jsou hořké a každý nám doporučoval jiný postup, jak si je správně vkládat do úst).

Putování za zrodem Slunce: Isla del Sol

Je den osmý a spolu s ostatními cestou nabíranými turisty se ubíráme k severním hranicím Bolívie, k jezeru Titicaca. Jezero Titicaca, v překladu z jazyka indiánského kmene Aymarů „skály pum“, tvoří legendu podle které měl první Inka, Manco Capac, sestoupit přes skálu na ostrově Slunce (Isla del Sol) na Zemi. Abychom se dostali do Cobacabany, přeplouváme místním transferem – motorovou loďkou. Lidé a vozidla zvlášť. Za další hodinu již stojíme na břehu jezera Titicaca a vidíme, že kýčovitá šlapadla ve tvaru labutí zde opravdu stojí.

Z Copacabany se můžete vydat na severní či jižní část ostrova Isla del Sol. My volíme jižní část, jelikož se nám zdá na možnosti ubytování bohatší. Lodní výlet trvá nějakou tu hodinu a větrem silně ovátí připlouváme k přístavu. Protože od přístavu k hostelům má být vysoké stoupání, asi 200 metrů na jeden kilometr, plánujeme, že si najmeme místní oslíky na převoz zavazadel. Naneštěstí v tomto poskytovaném servisu se náš průvodce sekl a z oslíků není nic. Námezdní sílu nám tvoří dva mladíci nabízející levné ubytování. Stoupání je opravdu náročné. Hořce bych litovala mého prvotního plánu vynést si krosnu hrdinsky sama. Výhledy jsou tu z každého koutu ostrova dechberoucí. Připadáte si zde dostatečně izolovaně, ale zároveň jste obklopeni vlídnou atmosférou venkovského prostředí. Ženy v nastrojených krojích, osli tahající majitelův náklad, bečící ovce, huňaté alpaky na provázku a silné sluneční paprsky dělající čest tomuto místu. S Tomem se před setměním vydáváme na nejvyšší bod ostrova natáčet západ slunce. Protože v příštích dnech začíná třídenní ceremoniál oslavující svobodu a nezávislost, zaposloucháváme se do tónů svižných trumpet, hlubokých trombonů a rozjařené harmoniky linoucích se po celém ostrově až do noci.

Následující ráno jsme probuzeni hudbou nanovo, a tentokrát se na muzikanty jdeme podívat pěkně zblízka. Na hudební nástroje hrají pouze muži oblečeni v bílém. Ženy pomáhají obstarávat předváděné sváteční kostýmy, proudí od domu k domu a na ostrově je dosti živo. Mít o jeden den více, určitě ho využijeme na prodloužení pobytu zde na Isla del Sol. K napsání knihy neznáme ideálnější místo. My bohužel více času nemáme, tudíž se ubíráme v dopoledních hodinách k přístavu, odkud pokračujeme do Copacabany a poté směr Peru.

Ak sa ti cestopis páčil, prečítaj si aj pokračovanie našej cesty v Peru, prípadne veľa ďalších na našom blogu v kategórii travel. Z Južnej Ameriky máme aj video a galériu. (Tomáš)