Pohled mi sklouzává z knížky směrem ke krajině, kterou míjíme. Zelené pastviny, líně se pasoucí krávy, venkovská stavení a šedá obloha s nízko plujícími mraky. Bretaň. Sem tam zastavujeme ve větším městě a já si z uší pro jistotu vyndavám jedno ze sluchátek, a tak kromě Hooverphonic občas zaslechnu hlášení typické pro SNCF „t t tadaa Mesdames, Messieurs, votre attention, s’il vous plaît …“ Tříhodinová pravidelná trasa z Rennes na pařížské letiště Charlese de Gaulla mi vždycky uteče jako voda a na tamějších nádraží se cítím téměř jako doma.
Rennes
Už jsou to téměř tři roky, co jsem se ze vrátila ze svého studijního pobytu v Bretani zpět do Prahy. V hlavě se mi stále vynořují vzpomínky na ni: na její zelenou scenérií, keltskou historií doprovázenou pověstmi a báji o všelijakých lesních elfech a vílách a tajemných menhirech a dolmenech. Rennes je hlavním městem Bretaně a zároveň sídlo prefektury departmentu Ille-et-Vilaine. Rennes (Roazhon bretaňsky) bych schizofrenicky popsala jako město živé, protože se tam stále něco děje – od výstavy fotografií a exhibice automobilových veteránů až po oslavy lunárního roku, ale i jako město poklidné. Můžete si sbalit věci na piknik a vyrazit s kamarády do Parc Thabor, který kromě neuvěřitelně vysokých mohutných stromů a travnatých ploch, vybízí i k procházce po kolonádě s květinovými obrazci. Je zde rovněž menší botanická zahrada a terén je tu využitelný i k běhání. Občas jsem si vyšla s knihou raději do parku menšího a také méně frekventovaného – Parc Hamelin Oberthür, kde jsem si lehla přímo do trávy k jezírku a šmírovala zdejší labutě. V Parc de Gayeulles jsem se zase kochala zvířaty z farmy a využila velikost parku k procházkám po lese.
Aby to nevypadalo, že Rennes je jeden velký park, tak doplním něco k centru města. Za kulturní centrum by se dalo považovat Place de la République, odkud je to pár kroků k Opeře a budově Bretaňského parlamentu. Pokud popojdete ještě kousek dále, dojdete na náměstí Sainte-Anne, které je sice malé, ale díky tomu velmi útulné. Svojí kamennou dlažbou, úzkými uličkami a barevnými dřevěnými budovami vám náměstí připomene středověké město. V přízemí budov jsou nejčastěji umístěné malé krámky, restaurace a kavárny s venkovními posezením. Na kamenné dlažbě tu najdete i stojany na populární kola k zapůjčení, které zde studenti často využívají při svých cestách z hospody domu za každého počasí. Čelo náměstí tvoří kostel Svaté Anny a přesně přes silnici před ním často vysedávají pod čtvercovými slunečníky prodejci starších knih a časopisů. Jakási alternativní forma venkovního antikvariátu.
Ulička žízně
Pokud se chcete pobavit ve formě alkoholových dýchánků, zdejší Rue de la Soif (Ulička žízně) je jasná volba. Jde o opravdu titěrnou uličku po jejíchž obou stranách vás vítají otevřené útulné bary v domech s dřevěnou fasádou. Každý bar obvykle hraje jiný typ hudby a kolem čtvrteční a páteční půlnoci tu nemáte šanci projít díky hloučku mladých lidí venku. Ti tu s s pivem v kelímku buď jen tak postávají a kecají, či si jdou zakouřit (ve Francii je kouření v barech a restauracích zakázáno). Občas jsem jen tak tak doběhla na poslední metro, které jezdilo kolem 1h ráno, protože se touto uličkou prostě projít nedalo. Mimochodem Bretaň je číslo jedna v pití alkoholu ve srovnání s ostatními francouzskými regiony 😉
Když jsem to v pátek večer nepřehnala s degustací bière blanche (především pivo belgické), vracela jsem se na náměstí Ste-Anne i v sobotu, kdy zde byly „farmářské trhy“. Pokud jste totiž sestupovali z náměstí směrem k Place des Lices, mohli jste se kochat a čichové smysly dráždit krásně naaranžovanými pugéty květin, čerstvou zeleninou, ovocem, sýry, klobásami, masem, čerstvými rybami, kraby a mušlemi přímo na ulici. Popravdě spíš než samotné jídlo je tu zajímavější zdejší atmosféra. Kromě stánků s jídlem zde také vyhrávaly pouliční kapely rozličných žánrů a občas tu byly k vidění i nějaké ty tance. I když se místní neradi nechávají nazývat Francouzi, jelikož jsou hrdí na svoji tradici, kulturu a historii regionu, jenž vždy nebyl součástí Francie, převzali si z francouzských zvyků ten nejpraktičtější – stávky. Lidé zde občas s plakáty, tabulemi, maskami, píšťalami a bubny protestovali skrz uliční pochody a v případě stávky řidičů městské hromadné dopravy se leckdy některý ze spolužáků nemohl dostat do školy. Já měla bohužel tu smůlu, že jsem jezdila do školy pouze metrem, které fungovalo bez řidiče, a tak jsem se do školy vždy dopravila.
Francouz s bagetou
První věc, která mě při mém příjezdu pobavila a zároveň mě utvrdila v jednom z obecných klišé o Francii byl Francouz s bagetou. Bydlela jsem ve spolubydlení na bulváru Emile Combes na stanici metra Clemenceau a při mém prvním setkáním s majitelem bytu jsem měla co dělat, abych zachovala vážnou tvář. Vlastníkem bytu a mým občasným spolubydlícím byl Vincent, tehdy dvacetiosmiletý Francouz, který šel na naše setkání evidentně rovnou z pekárny, protože si v podpaží nesl bagetu. Nicméně knír, pruhované triko ani baret už neměl… Zdejší bílé pečivo zde chutná vůbec výrazně lépe než naše veka nebo bageta. Překvapením pro mě bylo i milé chování zdejších prodavaček a také velký stupeň důvěry prodejce k zákazníkovi. Během nákupu si lidé umisťovali vybrané zboží přímo do své tašky a paní pokladní nikdy neprováděla kontrolu, zda byl veškerý obsah tašek vyprázdněn. Inu jiný kraj, jiný mrav!
Pokud bych z hlavy měla říci, co mi z tamních potravin a jídel chybí nejvíce, tak je to kromě samozřejmých sýrů smetana neboli crème fraîche. Sice je povětšinou vyráběná v Normandii a ne Bretani, ale na ní ta naše, ani britská či jakákoliv jiná prostě nemá. Také bretaňské poloslané máslo stojí za vyzkoušení. Můžete ho využít i při přípravě bretaňských galettes. Což není tak složité, když samotnou přípravou myslím, že si zakoupíte již připravené pohankové placky, hodíte na ně máslo, vejce, šunku a zasypete sýrem. Při konzumaci sýrů jsem z tvrdých typu Comté přešla na měkké a smradlavé – např. Le Petit Livarot – čím smradlavější, tím lepší. Nevím však, zdali moji vášeň pro zapáchající sýry sdíleli i spolucestující na letišti CDG, protože můj kufr často čpěl jako jeden velký zralý sýr.
Za humny – Mont Saint Michel
Rennes je jako výchozí bod k výletům ideální. Jedno z míst, kam bych se chtěla ještě jednou podívat je Le Mont-Saint-Michel, ten je sice již součástí Normandie, ale nevadí. Mont-Saint-Michel je žulový ostrov s klášterem, který je unikátní hlavně co se týče rozdílu výšky mořské hladiny při přílivu a odlivu (asi 15 metrů, což je nejvíce v Evropě). Takže pohled na ostrov máte buď jako na vysoko posazený klášter olemovaný mořem anebo na klášter obklopený mokrou písečnou pouští. Občas vám tu chce počasí ukázat svoji odvrácenou tvář, a tak vaší návštěvu doprovází déšť a silný vítr, což je dobrá výmluva pro návštěvu jedné z místních restaurací s mořskými plody, kde si můžete jako já pochutnávat na slávkách s crème fraîche a dobrým vínem. Dalším zajímavým místem k vidění je Saint Malo. Saint Malo leží severně od Rennes a autem jste tam za necelou hodinku. Město obrněné mohutným hradním opevněním je původní sídlo francouzských korzárů a pirátů ležící na kanálu La Manche. Stojí to zde přinejmenším za procházku, poněvadž součástí zdejších kulis k obdivování jsou starověké budovy a malebné úzké uličky vedoucí do centra města.
Jet do Bretaně a nevidět jediný maják by byl téměř hřích, takže při mé poslední návštěvě Francie v roce 2013 mě sestřenice Jitka, Marc a Anthony vyvezli autem na úpatí skalisek majáku Cap Frehel. V Irsku jsem sice nikdy nebyla, ale přibližně tak si ho podle okolí majáku představuji – zelené travnaté plochy, vysoké ostré skály a o pár desítek metrů níže prudké vlny narážející na pobřeží. Pohled dolů vzbuzoval celkem respekt, vzhledem k tomu, že tu žádné bezpečností bariéry nejsou. Máte tu pocit, že jste se ocitli na samém konci světa. Během našeho výletu jsme nemohli opomenout město Erquy známé výbornými mušlemi. V době, kdy jsme město navštívili, byl odliv, takže se nám naskytl pohled na rozpraskaný zablácený přístav s barevně natřenými bárkami čekajícími na svoji chvíli. Protože bretaňské klima je opravdu nevyzpytatelné, ze slunečného počasí se tu může za pár okamžiků vyklubat menší dešťová přeháňka. Tu odnesli zejména hosté na terase, kteří zabaleni do dek a kapucí statečně odolávali při konzumování palačinek prudkému dešti. Možná je to kec, možná je to pravda, ale region prý posoužil jako inspirace ilustrátorovi Asterixových komiksů.
Voyage, voyage…
Můj první výlet v Bretani vůbec byl do Fougères, což je největší opevnění v Evropě. Pokud nemáte auto, můžete využít stránek covoiturage, tedy spolujízdy, a tam určitě najdete někoho, kdo tímto směrem pojede. Protože je Francie opravdu velká země a každý zde má rodinu a přátele rozprostřené napříč početnými regiony, spolujízda je zde využívána ve velkém. Navíc oproti předraženému TGV je to opravdu vítaná alternativa. Krásné město tentokrát zase na sever od Rennes je Dinan. Zde opět najdete krásná dřevěno-kamenná stavení s charakteristickými dřevěnými natřenými okenicemi, kamennou dlažbu, zámek Le château de la Duchesse Anne a obloukový viadukt.
Při výletě organizovaném školou jsme během jednoho víkendu projeli místa jižní Bretaně. Začali jsme výlet exkurzí v Château de Josselin, kde jsme degustovali domácí růžové víno, poté jsme jeli do Pont-Aven neboli města malířů. Zdejší prostředí inspirovalo k tvorbě i Gauguina pro obraz Les lavandières à Pont-Aven, což se vůbec nedivím, protože květinová výzdoba na veřejných prostranstvích a malebnost prostředí jsou tu nepopsatelné. Všude tu jsou drobné růžové, modré a jinak zbarvené květiny v keramických pomalovaných truhlících pod okny nebo tu macešky visí přímo z dřevěných a kamenných mostů. Úplná idyla. Po procházkách v Pont-Aven na nás čekalo hlavní město departmentu Finistère – Quimper. Zde nejde přehlédnout ohromnou Cathédrale St. Corentin, opevnění města a kamenné květinami zdobené mosty. Přes noc jsme nocovali v hostelu v Concarneau, kde jsme měli z jídelny výhled na moře jak z obrázku.
Další den jsme centrum tohoto přístavního města, jež bylo kdysi známé konstrukcí lodí, prozkoumali zblízka. Po větší přístavní metropoli nás čekala návštěva jedné z nejkrásnějších vesnic Francie – Locronan. Tak krásná, až oči přecházejí. Nechci se opakovat, ale opravdu to zde bylo krásné od kašny s kovovým zdobením zahloubené do malé návsi až po hřbitov za kostelem. Cestu jsme zakončili v Locmariaquer – naleziště menhirů a dolmenů, tedy obrovských kamenů, jejichž výskyt zde je opředen tajemstvím. Menhiry jsou ty, které jsou svisle zasazené do země a dolmeny ty ležící připomínající stůl.
Milovaná Bretaň
Pokud jste se čtením došli až sem, můžete pochopit důvody, proč ve mně Bretaň vzbuzuje formu jisté závislosti. Bretaň okouzluje svojí přírodou, svojí historií a architekturou, ale také svým drsným oceánským podnebím. Hrdí patrioti se tu stále snaží uchovat svoji kulturu a jazyk, a zároveň usilují o dosažení samostatnosti, tedy odtržení od Francie. Ačkoliv je jedním ze symbolů regionu ilustrovaná postavička Bécassine, osobnost vymyšlená pařížskou buržoazní elitou na začátku 20. století původně zesměšňující obyvatele bretaňského venkova (ve slovnících jí najdete ve spojení s přívlastky typu nešikovná, směšná, tvrdohlavá, omezená, statečná a stupidní vidlácká alkoholička, jež zavítala pracovat do Paříže jako služka), lidé si její postavu přesto oblíbili a její příběhy vyrůstají s dětmi již po několikátou generaci. Pokud vás tedy zrovna nadutá Paříž neoslovila, myslím si, že u pohostinné a bláznivé Bécassine se vám zaručeně líbit bude!
No Comments