Dubaj – očima turisty

Kromě mé rodiny a nejbližších přátel pravděpodobně nikdo z vás netušil můj pravý důvod návštěvy této země. Věřte či ne, ale Spojené arabské emiráty, konkrétně Dubaj, úplně nepatří mezi místa, která bych si dobrovolně vybrala na dovolenou. Abych pravdu řekla, na nějaké mrakodrapy, nakupování a rádoby luxus nejsem zvědavá. Ovšem Tomáš se v Dubaji dostal k zajímavé pracovní příležitosti a já to tam (a jeho) jela omrknout 🙂 Den mého příletu připadl na čtvrtek a ve městě začaly již pravidelné nepříjemné dopravní zácpy (jen pro upřesnění: víkend ve Spojených arabských emirátech začíná již ve čtvrtek a pracovní týden začíná v neděli, proto bylo na silnicích takové rušno). Pro cestu do centra tedy raději volíme místo taxíka metro.

První věci, které jsem si ihned všimla bylo obrovské množství mužů a pramálo žen. Tato situace byla ještě zřetelnější během našeho čekání na nástupišti před ochrannou plexisklovou bariérou metra s varovnými nápisy. Zastavili jsme se totiž na místě, kde je nástup do vagonu přepravujícího pouze ženy a děti. Z tohoto důvodu popocházíme dál a já doufám, že do „nedámských vagonů“ mě pustí. Vlak přijel a my nastupujeme do vagonu. Ačkoliv jsem byla v Tomášovém doprovodu, ve vagonu mi zpočátku nebylo moc příjemně, jelikož všude kolem stáli opravdu jen muži. Až když jsem spatřila první přítomnou ženu, tak jsem si trochu oddychla. Letmým pohledem kolem sebe zjišťuji, že struktura místních obyvatel je opravdu různorodá. Vidím zde Indy, pravděpodobně Pákistánce či Íránce a různé skupiny asiatů. Později se dočítám, že většinu, asi 75% obyvatel, tvoří expati asijského původu: Indové, Pákistánci, Íránci, Bangladéšané, Filipínci, Syřané, Libanonci a Afričané a pouhých 12% tvoří původní obyvatelé.

Dubaj Marina

V Dubaji jsem bydlela v Tomášově apartmá, které se nachází ve čtvrti Jumeirah Beach Resort, jinak JBR. Každý apartmánový dům tu má kolem padesáti pater, každý též vlastní svoji recepci a často tu najdete bazény a posilovny sloužící obyvatelům dané budovy. Na pláž je to odsuď asi pět minut chůze, takže si nestěžuji. Byty tu jsou velmi prostorné, složené například z 10 místností. Zdůrazňuji, že se tu nekrade, proto si nájemci mohou dovolit mít otevřené dveře od bytu či nechat na chodbě pro uklízeče prázdné galony od vody se smotanými ruličkami bankovek zaručující jejich doplnění. Důvodem respektování zákonů jsou velmi přísné tresty, které se nám mohou jevit jako velmi brutální. Krádež bývá trestána useknutím ruky a za násilné trestné činy není výjimkou bičování a kamenování. Již několik let se ovšem tyto tresty nevztahují na cizince nemuslimy.

JBR je součástí departmánu Marina, která již podle svého názvu o sobě mnohé napovídá. Jde o uměle vytvořený přístav, který protkává betonové plochy města a zútulňuje toto místo k procházkám či k běhání. Po obou stranách lemují vodní přístav restaurace a kavárny, případně nákupní centrum. Do jednoho nákupního centra, konkrétně Dubai Mall, jsme se vydali hned po mém příletu, protože se hned vedle nacházela budova Burj Khalify a známá fontána s hudebním představením. Protože jsme v Dubaji, nejde o lecjakou fontánu. Tato stála pouhé 4 miliardy korun a kromě už samozřejmých výčtů nej nej stříká do výšky až 150 metrů, což je běžná padesátipatrová budova. To, co mě v samotném nákupním centru nejvíce zaujalo, byly zejména dvě věci. První z nich bylo obrovské skleněné akvárium plné žraloků a jiných mořských potvor, jež si z části mohli zákazníci nákupního centra prohlédnout  bez placení. Druhou bizarností byly výlohy oděvních značek, kde se místo figurín nakrucovali živí modelové a modelky skutečně připomínající figurinové loutky.

Na vrcholu Burj Khalifa

Dva dny po příletu jsem si naplánovali návštěvu nejvyšší budovy světa – Burj Khalifa. Burj Khalifa měří 828 metrů a drží hned několik světových rekordů. Nejvyšší budova světa, nejvýše položená rozhledna, největší počet poschodí, nejvýše okupované podlaží, výtah s nejdelší jízdní délkou a podobné nej… Vstupenky na stmívání byly vyprodané na 3 týdny dopředu, tak jsme se rozhodli navštívit Khalifu za svítání. Tato doba má možná ještě větší kouzlo, protože se stovky metrů pod vámi probírá k životu moderní pulzující metropole, jejíž dynamický vývoj je obdivuhodný.

Cestou nahoru mi chvílemi zaléhaly uši, protože výtah jede rychlostí přibližně 2 patra za sekundu. Naším cílem bylo 124. patro. Když vstoupíte na vyhlídkovou terasu, máte před sebou celé město jak na talíři. Nejprve se divím, že to tu ani moc nefouká, poté však najdu podél pravé strany mezeru mezi skly a teprve zažívám, co je to pořádný průvan. Množství přítomných turistů je tu tak akorát, takže se tu nemusíte s nikým mačkat, když si chcete pořídit fotku na památku. Škoda, že to takhle nefunguje i jinde. A protože je to město moderní, máte hned v další místnosti upozornění na možnost wifi připojení zdarma, abyste se o své zážitky mohli ihned podělit na sociální síti. Z nesčetného výčtu respekt vzbuzujících faktů ohledně samotné konstrukce věže si neodpustím alespoň tři zmínky. Na základy stavby bylo spotřebováno 45 000m³ betonu (ten byl do výšky vpravován tlakovými trubicemi pro každou složku betonu zvlášť, aby směs cestou neztvrdla). Prostřední věž se při větru v nejvyšší části budovy posouvá až o 125 cm na každou stranu! A základ má tvar trianglu či ypsilonu, aby tím bylo dosaženo nejvyšší možné stability.

Povinnosti Mohamedovy

Po téměř hodinové návštěvě věže Khalifa se v první otevřené kavárně dáváme do kupy, abychom byli schopni návštěvy mešity Jumeirah. Návštěvu mešity jsem nepodcenila a vzala jsem si s sebou legíny a pašmínu, muži by měli mít alespoň dlouhé kalhoty. Abyste trochu lépe pochopili všední život věřících, není na škodu vědět něco o islámu.V Jumeirah, tedy jediné dubajské mešitě na jejíž půdu může vstoupit i člověk, jenž není stoupencem islámu, jsme se dozvěděli řadu poznatků o tomto náboženství. Muslimové věří, že Bůh (Alláh) zjevil Mohamedovi Korán se Sunnou (Mohamedovy činy a slova), které tvoří základní kameny této víry. Každý muslim je povinen dodržovat pět povinností – 5 pilířů islámu. Sloupy tvoří šaháda (vyznání víry), salát (rituální modlitba, ne ten k jídlu), zakát (almužna), saum (půst v měsíci ramadánu) a hadždž (pouť do Mekky). Muslim se během dne modlí celkem pětkrát: před úsvitem, v poledne, odpoledne, za soumraku a večer. Dokonce i v kancelářských budovách se pravidelně spouští tlačítko s modlitbou. Velmi sympatickým prvkem je mi zakát, při kterém člověk pravidelně ze svých naspořených peněz část odvádí na dobročinné účely. Během ramadánu se muslim musí zdržet veškerého pití, potravin, pochutin i pohlavního styku od svítání do soumraku. Výjimky jsou samozřejmě udělovány při náročných povolání jako je chirurg, dělník pracující v náročných podmínkách, vrcholový sportovec připravující se na důležité závody apod. Od poutě do Mekky jsou též zproštěni nemocní a velmi staří lidé.

Očekávaná otázka, která v mešitě zazněla, se týkala oblečení. Muslimské ženy jsou zahalené od hlavy až k patě do tradiční černé abáje a hidžábu. Muži naopak nosí tradiční bílý oblek – dišdašu. Samotný „provaz“ omotaný na temeni hlavy má kořeny v dávné historii, kdy především beduíni a vesničané uvazovali do provazové osmičky velbloudům nohy, aby jim neutekli, a poté si provaz prakticky omotávali kolem hlavy. Bílá a černá barva jsou voleny z důvodu, že by člověk měl stát před Bohem v co nejprostším rouchu. Během modliteb stojí v řadě ženy a muži zvlášť. To prý aby se obě pohlaví mohla plně soustředit pouze na své modlitby a nebyla nervózní z přítomnosti ženy/muže ve své těsné blízkosti. Každý oděv by měl být co nejskromnější, nesmí mít žádné zvláštní zdobení či výrazný steh. Díky této uniformitě jsou si všechny sociální třídy rovny – bohatí i chudí. Zahalení ženského obličeje je u každé ženy individuální. Některé muslimky věří, že si Bůh přeje, aby byly zahalené celé kromě očí, neplyne to ovšem z náboženské povinnosti.

Zpátky do minulosti

Z budoucnosti si to míříme zpátky do minulosti a vydáváme se do nejstarší pevnosti Al Fahidi Fort. I když je její historie datována do roku 1787, prodělala řadu rekonstrukcí, což je z její současné podoby patrné. Součástí opevnění je i muzeum seznamující vás s tradičním životem v emirátu před objevením ropy. Muzeum ovšem není kdovíjak zajímavé, svým vzhledem nám připomínalo muzea 90. let a navíc vystavené figuríny vás po chvíli už nudí.

Nejvíce jsem se těšila na jízdu na abrách. Abry jsou malé staré dřevěné lodě sloužící jako vodní taxi na Dubai Creeku, což je 11km dlouhý vodní tok spojující historickou část města Bur Dubaj a modernější část Deira. Asi nikde jinde se vám nenaskytne tak kontrastní pohled mezi dávnou historií města a jeho současnou moderní podobou. Abry pojmou kolem dvaceti cestujících, kteří sedí na dvou dlouhých lavicích. Uprostřed lavic je ve svém kokpitu postaven kapitán řídící tuto jednomotorovou „gondolu“. Celá loď je zastřešena menší látkovou plachtou, pod kterou se schovávají záchranné vesty. Výhodou, jež jsme též využili, je, že si celou abru včetně kapitána můžete pronajmout jen sami pro sebe. Na palubě lodi si můžete sednout třeba na příď lodi a se zájmem pozorovat zdejší přístavní ruch.

Zlato, šperky, koření…

Obyčejně převáží abry cestující pouze na další břeh, v jehož blízkosti najdete trh (souk) s kořením a o kousek dále i trh se zlatem. Prostředí tohoto trhu má rovněž své kouzlo. Protože se nacházíte v opravdu multikulturním prostředí, narazíte tu vedle četných indických krámků s kořením intenzivních vůní i na schované sklady s fejkami různých značek. Většinou se na vás „nalepí“ nějaký mladík pokřikující „Rolex, Rolex?“, oproti tomu na ženy zkouší především jména předních výrobců kabelek. Pokud kývnete, zavede vás pouliční prodejce přímo do soukromého bytu, který provizorně slouží jako prodejna těchto napodobenin. Bohužel je pak těžší se těchto neodbytných prodejců zbavit. Samozřejmě ani my jsme se nevyhnuli chtíči vidět ulici honosící se vitrínami naplněnými blyštivými zlatými náhrdelníky, prsteny či hodinkami. Když jsem vstoupila do obchodu, jehož výloha skýtala pohled na největší zlatý prsten v Guinessově knize rekordů, připadala jsem si pomalu jako v supermarketu. Velké davy lidí, zejména Indů, zaplňovaly celý prostor prodejny. Jednu chvíli byla fronta u prstenů, poté se dav přemístil k další výstavní skříni, a mezitím do obchodu přibyly další zástupy dychtivých zákazníků. Prodavači tu měli o zábavu postaráno.

Po nabitém horkém dni jsme se rozhodli vrátit domů a nabrat síly. I když se vám podle mapy může zdát, že je tu pouze několik stanic, tzn. budete doma cobydup, skutečnost je trošku méně idealistická. V Dubaji jsou obrovské vzdálenosti mezi jednotlivými čtvrtěmi. Z 9 stanic se tak může vyklubat třičtvrtěhodinová jízda metrem. Celé město má tvar nudle, což neprospívá ani silniční dopravě. Mezi 5. hodinou odpolední až 9. večer jsou v metropoli opravdu velké zácpy. Díky tomu, že tu neexistuje žádný obchvat, vám nezbývá nic jiného než trpělivě čekat. Seřízení semaforů je další věc, ke které mám drobné výhrady. Kdyby semafory mohly pustit i pruh odbočující na stranu, kde by nedocházelo ke křížení, byl by provoz mnohem plynulejší.

Před západem slunce se po kratším odpočinku vydáváme na pláž. Musím uznat, že krásnější západy slunce než v Dubaji a jeho okolí jsem snad ještě nezažila. Pomalu slábnoucí ohnivá koule se pomalu noří do vodní hladiny a nebe vytváří svojí hrou odstínů spolu s v dálce přistavěnými jeřáby nezapomenutelné večerní představení. Z oblohy s oranžovočerveným nádechem se po několika okamžicích na druhé straně vytváří růžovofialové nebeské šmouhy.

Čtyřkolky versus my

Abychom si můj pobyt zde ještě o trochu více zpestřili, rezervovali jsme si jízdu na čtyřkolkách v Hatta poušti situované asi hodinu jízdy od Dubaje. Program jsme si navíc obohatili o večeři formou bufetu, kde měli mít přestavení kdovíjací tanečníci. Během jízdy džípem, který jsme sdíleli s další národnostně neidentifikovanou mladou dvojicí (zcela jistě šlo o germánský jazyk), jsme byli na pochybách, jestli se organizátoři nespletli a nezařadili nás na pouhé džípové safari po poušti. Zážitek z džípu byl sice fajn, protože si to řidič schválně drandil z duny na dunu a zkoušel, jak to vzadu háže, nicméně oči se nám rozsvítily až při pohledu na čtyřkolky.

Než usednete na tuto mašinu, musíte podepsat prohlášení, že jedete na vlastní triko atd. Poté vám zapůjčí helmu, ochranné brýle, v rychlosti ukážou kde je plyn a kde brzda a jede se. Jízda byla opravdová paráda, protože jsme na pouštní vyjížďku jeli jen sami dva, každý ve své čtyřkolce a „průvodce“ jel před námi. Nutno podotknouti, že na nás moc nečekal. Projížďka měla trvat asi hodinu, ale bylo to o něco méně. Párkrát se nám podařilo zahrabat se do písku, někomu i téměř přeletět řídítka … :), přesto, anebo možná právě díky tomu, byl tento zážitek pro mě asi ten nejintenzivnější. Představte si, že se můžete ve vysoké rychlosti prohánět po větrem uhlazené a stopami nepoznamenané poušťi a v dálce mezitím pozorovat západ slunce. Prostě nezapomenutelný zážitek.

Abu Dhábí

Místem, které byste rozhodně neměli vynechat, je Sheikh Zayed Grand Mosque neboli Velká mešita šejcha Zayeda. Náchází se v Abu Dhábí a její stavba byla započata bývalým prezidentem SAE šejchem Zayed bin Sultan Al Nahyan, který chtěl vytvořit místo spojující kulturní rozmanitost islámského světa, historické a moderní architektury a umění. Celé vzezření bílé kopulovité mešity se zlatými věžičkami je skvostné. Nejvýraznějším designovým prvkem jsou skleněné visací lustry a broušené krystaly, které sem dodala německá firma Swarovski Crystals. Také ručně tkaný koberec v hlavní modlitební hale, který je se svoji váhou 35 tun největším kobercem vytvořeným Íránskou kobercovou společností a jehož výroba trvala dva roky, na vás udělá ohromný dojem. Kromě krystalů zde z použitých materiálů najdete mramorový kámen, drahé kameny, zlato a keramiku.

Zbytek Abu Dhábí už není moc zajímavý. Heritage Village nestojí moc za řeč a vyhlídka z Marina Mall není špatná pro odpolední siestu (je z ní vidět na prezidentský palác a jeden z top nejluxusnějších hotelů světa Emirates Palace, jehož pokoje jsou zdobené zlatem). Ve Ferrari parku jsme zatím nebyli.

Stručně: Dubaj je město superlativů, město NEJvyššího, NEJvětšího, NEJrychlejšího a NEJdražšího. Ačkoliv se osobně neztotožňuji s většinou zde vyznávaných hodnot a mám raději věci jednoduché a skutečné: přírodu, obyčejné lidi, opravdové zážitky, je pravda, že i zdejší návštěva vás může mnohým obohatit. Jak jsem již v úvodu zmínila, ve města je bohatá národnostní struktura, což s sebou přináší mnoho zvyků k poznání, mnoho kuchyní k ochutnání … Město působí velmi organizovaně, a to nejen díky tvrdým zákonům. Je pravda, že z hlediska památek je do bída s nouzí, ale mám za to, že město si teprve svůj příběh buduje. V neposlední řadě je to město businessu. Najdete zde neskutečné množství prvků, které nejsou zabezpečené tak, jak by být měly, a to představuje veliký potenciál pro nově příchozí obyvatele. Jsem ale zastáncem toho, že je zbytečné přemlouvat, raději se zkuste o tom  na vlastní oči přesvědčit …

Ak sa do Dubaja nechystáš ako turista, ale uvažuješ nad prácou prípadne iným dôvodom na dlhodobejší život v emirátoch, prečítaj si aj pohľad očami Dubajského expata.