Dobré ráno, Vietname!

Vietnam to nie je len Pho Bo, pražské večierky a jarné závitky, ale aj usmievaví pracovití ľudia, plastový nábytok a množstvo zážitkov – mne bohužiaľ na bucket liste stále visí, ale po prečítaní tohto Karininho cestopisu dúfam že nie dlho.

Po smyslově bohatých zážitcích z Thajska pokračujeme za hlavním cílem návštěvy asijského kontinentu, a tím je návštěva rodiny v Di Trach. Di Trach je malá vesnička vzdálená asi 20 km od hlavního města Hanoi. Během školního roku se zde výrazně mění složení obyvatel, neboť do vesnice přicházejí studenti, kterým slouží zdejší upravené chlívy jako dočasná kolej. Opravdu to není vtip. Tento druh ubytování je pro studenty finančně méně nákladný než samotné bydlení v hlavním městě.

Celý Vietnam a tudíž i Di Trach je „ozdoben“ propagandistickými bilboardy zdůrazňujícími hodnoty toho systému. Ačkoliv by se mohlo zdát, že zde komunistický režim diktuje tvrdá pravidla a zajišťuje tím jistý řád, zdá se mi, že je tomu naopak. Jedním z hlavních rysů místních obyvatel je neskutečná neorganizovanost. Míním tím především chaos v dopravě, během nakupování či ve stravovacích zařízeních. Můžu zde uvést i jeden příklad z praxe. Největší problém v Di Trach činilo improvizované tržiště, neboť při každém jeho pořádání se asi nepředpokládalo, že někteří obyvatelé projíždějí vesnicí autem, a tak se při každé této události celé tržiště o pár metrů posouvá blíž ke stěnám domů, aby se hned po průjezdu vozidla vrátilo zpět na své místo. Tato událost zde nezanechala nikdy ponaučení, a tak se tento scénař pravidelně opakuje.

Hi Vietnam: Procházka po Di Trach

Během procházky po vsi zjistím, že s bráchou moc nezapadáme… Zejména tedy fyzicky. Mám na sobě volnější krátkou sukni, tílko, slaměný klobouček (ne ten kuželovitý) a sluneční brýle. Pro srovnání – většina zdejších žen byla oblečena do volných halenek, minimálně tříčtvrtečních kalhot, případně byly navlečeny od hlavy až k patě do nějaké šusťákové bundy. K zakrytí hlavy sloužil tradiční vietnamský klobouk a občas bylo vše pojištěné kapucí a rouškou – to v případě jízdy na motorce. Sluneční brýle tu opravdu neuvidíte. Hlavním důvodem vrstvení je místní kult krásy a k němu opálené tělo rozhodně nepatří. Tudíž čím bělejší, tím krásnější… Vietnamci také nejsou žádní mistři v plavání, to jsem již zjistila při naší první návštěvě Vietnamu, kdy v navštíveném aquaparku měli odrostlejší děti i dospělí velké nafukovací kruhy. Pokud si vyrazíte jako já v bikinách, budete asi trochu strhávat pozornost, neb tu jsou děvčata trošku stydlivější a kromě jednodílných plavek se tu koupaly už jen ve svém oblečení.

Co se mi na Vietnamu a asijských zemí líbí nejvíce je pohostinnost místních. I když nás jeden pán znal spíše jen z doslechu, všiml si nás během našeho korzování po vísce a hned nás zval do své garáže na čaj. Velká to odvaha, když si uvědomíte, že pán neuměl kromě vietnamštiny jiný cizí jazyk a my naopak nerozuměli vietnamsky (no možná brácha každé dvacáté slovo pochytil, ale stejně). Čajová siesta se tedy odbyla usmíváním a vzájemným pokyvováním. Protože jsem byla naposledy v Hanoji v roce 2005, nemohla jsem si nevšimnout obrovských změn, které město očividně zažívá. Z metropole s malými přízemními obchůdky, amatérskými motoservisy a pouličními restauracemi začaly rychlým tempem vyrůstat mrakodrapy a velká obchodní centra. Dokonce i dopravní infrastruktura vykazovala jisté pokroky. Přibyly semafory, přechody pro chodce a dopravní značky. Nicméně většina řidičů červené světlo stále ignoruje a preferuje tradiční systém přednosti většího a silnějšího auta.

Alkohol jako prostředek

Ačkoliv je Vietnam komunistickou zemí, nemám pocit, že by tím zdejší lidé „trpěli“. Stát povoluje soukromé podnikání a hrubý domácí produkt stále roste. Dalším velmi zajímavým znakem je vztah Vietnamců k alkoholu. Mám takový pocit, že bez láhve vodky vypité během oběda by se žádná smlouva nepodepsala. Byla jsem trochu v šoku, když jsem do jedné takové restaurace vešla a viděla návštěvníky (ženy i muže) v bussiness uniformách, jež si objednávají k obědu v neskutečném vedru druhou láhev vodky. Jsem si téměř jistá, že v případě uzavření smlouvy dostávají od nadřízeného povinně nějaký ten sick day na další den 🙂 A protože i policie tuto zvyklost toleruje, měření alkoholu v krvi není zrovna na místě. Jen ostatní, především moto řidiči, musejí být pozorní, aby z motorky před ním náhodou nespadl společensky unavený spolujezdec.

Co se týče historie, hlavní město toho tolik nabídnout nemůže. Pro mě osobně je zde nejzajímavější Jezero navráceného meče, zhlédnutí typického úzkokolejného vlaku projíždějícího centrem města, Želví věž, výhled na město z vyšší budovy (my jsme navštívili bar v Sofitelu), a pokud jinak nedáte, můžete si vystát frontu do Ho Či Minhova mausolea. Jinak bych se zde spíše kochala lokálními uličkami, s úžasem pozorovala místní dopravní nepořádek a pak bych to šla zapít a zajíst do jakékoliv restaurace, která alespoň částečně jeví znaky hygieny.

Cát Bà 

Protože jsem toho z Vietnamu ještě spoustu neviděla, vymysleli jsme si s bráchou výlet na ostrov Cát Bà. Cát Bà je největší ze všech 366 ostrovů tvořící Cát Bà souostroví. Leží na jihovýchodním okraji známé Ha Long Bay na severu Vietnamu, tedy zátoky s tisíci vápencovými skalami různých velikostí a tvarů zapsané na seznamu světového dědictví UNESCO. V Ha Long Bay jsme již oba byli, tak jsme se rozhodli pro návštěvu největšího ostrova. Tátův známý nám tvrdil, že není třeba dopředu nic rezervovat, stačí si někde na silnici stopnout autobus s nápisem Cát Bà, pak stihnout loď ve 14h v Hai Phòng, protože jiná ten den už nejela, a nakonec si najít nějaké to ubytování. Ne že bych měla pochybnosti, ale nějak mi tento plán nezněl moc proveditelně. Zvlášť když nám táta začal psát na papír místa a pár slov vietnamsky…Nakonec jsme ráno vstali asi kolem 4 nebo 5h, abychom stihli dojet na hlavní autobusové nádraží, odkud prý zmiňované autobusy jezdí. Měli jsme asi velké štěstí, protože zrovna odjížděl autobus, který měl v ceně i převoz lodí, tudíž méně stresu, že za pouhou půlhodinu nestihneme najít přístav s naší bárkou.

Na delší cestu autobusem doporučuji teplé oblečení (s klimatizací zkouší, co vydržíte) a špunty do uší. Pan řidič testuje nejen vaší termoregulaci, nýbrž i odolnost ušního bubínku. Po Hanoji si to bus štrádoval sotva dvacetikilometrovou rychlostí, neboť chtěl pořád nabírat další stopaře, ale po přejetí hranic metropole konečně zrychlil. Po několika hodinách nás autobus vysadil u neurčitého obchodu v Hai Phòng, kde jsme měli všichni vystoupit. Cestující tedy vystoupili a autobus odjel. Popravdě jsme moc netušili, jaký je následující krok, jestli čekat na další spoj nebo ta loď dopluje až na chodník…

Asi po půl hodině přijel další autobus, který nás zavezl k přístavu. Šlo o menší motorovou loď s maximálně deseti místy uvnitř a šesti venku. My chtěli sedět na přídi, takže jsme se vlastně dobrovolně nechali osprchovat místní červenohnědou řekou. Loď zakotvila v menším přístavu, kde na nás čekal další autobus. Takto adrenalinovou jízdu jsem ještě nezažila. Řidič to na neupravené cestě v tropickém terénu a ve vysokých horách řezal ze strany na stranu zatáčka nezatáčka a o nadskakování nebylo také nouze. Doporučuji rum či kinedryl, případně obojí, s sebou. Po desítkách minut adrenalinové jízdy jsme dorazili na místo. A protože tátův známý měl shodou okolností ve vlastnictví jediný hotel na nejlepším kousku pláže, využili jsme jeho „výhodné“ nabídky a ubytovali se tam. Cena za jednu noc byla na naše poměry dost vysoká, ale když koukáte z pokoje rovnou na z moře vystupující skály, není to úplně k zahození.

Na pláži byly ještě znatelné památky po nedávném tajfunu, jenž zde napáchal velké škody. Hoteloví pracovníci tu vyráběli z palmových listů nové slunečníky a z pláže sbírali zanesené velké kameny. Hotel nabízel i zapůjčení skútru, takže jsme navázali na Thajsko a zahájili jsme průzkum ostrova. Nasadili jsme helmy a jelo se. Po několika minutách brácha zjišťuje, že motorce chybí zpětná zrcátka, tak asi tu nejsou třeba… Když vyjedeme z centra města, rozprostírají se před námi už pouze vysoké zelené, hustým porostem zarostlé hory a opuštěná silnice. Sem tam potkáváme dobytek, který se volně pase na louce, rybáře posedávající v malých zátokách a přitom pozorujeme pomalu stmívající se oblohu. Protože jsme zakoupili jen 2 PET láhve benzinu, vracíme se před západem slunce zpět, abychom vůbec dojeli. Hlad a žízeň večer zaháníme mořskými plody, čerstvým kokosem ve velikosti naší hlavy a výbornými ovocnými koktejly.

Den se dnem se sešel a my opět odjíždíme směr Hanoi, tentokrát nám cesta připadala kratší a pohodlnější. Následující den má být babiččino výročí úmrtí, a tudíž se k dědovi budou sjíždět návštěvy ze všech koutů Vietnamu.

Vietnam a domácnost

Původně se mělo vstávat již kolem 7h ráno, abychom byli připraveni nalévat hostům z konvičky čaj. Skutečnost byla taková, že se jídlo už dávno na dvorku připravovalo asi ve dvaceti lidech a další asistovali při prostírání. Hosté začali přijíždět až později odpoledne. Byla jsem z toho trochu nervozní, protože neznám úplně místní zvyky a jako žena bych měla být stále nápomocná. Občas mi připadá, že se tu ženy o práci perou, tudíž najít si něco, v čem může být člověk nápomocný, je daleko náročnější než u nás. Hostina začala, jídlo ubývá, hluk nabírá na intenzitě. Hosté jsou rozděleni následujícím způsobem: starší muži (čti ti významní) u jednoho stolu, mládežníci u jiného a v poslední řadě ženy s dětmi. Z tohoto rozdělení vyplývá, že jsem si během večera velmi pokecala… 🙂

Zapomněla jsem poznamenat, že jsme během našeho pobytu ve Vietnamu spali především u dědy (v Di Trach). Architektura budov je zde zcela odlišná od domů, na které jsme zvyklí. Nastavují se zde na sebe celá patra, rozdělení místností je téměř neznatelné. Stropy jsou zde vysoké a podlaha je tvořena z kamene či dlaždic. Kožené a vůbec textilní pohovky v domácnostech nehledejte. Je tu opravdu vysoká vlhkost a vedro, a tak obyvatelé dávají přednost nábytku z ručně vyřezávaného mahagonu zdobeného perletí. Klimatizace se tu občas vyskytuje a kde není, tam je větrák. Minimálně venkovští obyvatelé jsou zvyklí spát na hodně tvrdém podkladu. Ačkoliv jsme měli postele, připadala jsem si, jako když spím přímo na podlaze. Matrace jsou hodně tvrdé a pro jejich chlazení se používá bambusová podložka.

Nepostradatelnou součástí každé domácnosti jsou oltáře. Ty jsou umístěny většinou v místnosti, kterou bych já nazvala asi obývacím pokojem. Každý oltář tvoří fotky zesnulých, vonné tyčinky, budhistické sošky a někdy i zdobné čínské poučky. Tradiční symboly doplňují zasvěcované dary jako je ovoce a průhledný alkohol, které se sem dávají v den úplňku a zároveň se zde tento den modlí. Při zvláštních příležitostech je oltář obohacen čerstvým jídlem, podávaným onoho dne (vařená slepice, slepovaná rýže atd.). I když je většina obyvatel podle statistik brána za ateisty, mám takový pocit, že je tomu spíše naopak a převážná část vyznává budhismus.

Sa Pa

Oblastí na kterou jsem se ve Vietnam těšila nejvíce byla rozhodně Sa Pa. Sa Pa je pohraniční město rozprostírající se na hornatém severozápadu země v provincii Lào Cai . Můžete se tu setkat s mnoha asijskými etnickými skupinami jako jsou H’mongové a Red Dao (Yao). Jedná se o čínské minority, které se sem dostali buď během Indočínské války (H’mongové) či šlo o povstalce proti dynastii Ming (Yao lidé). Obě minority se pyšní bohatě zdobeným oděvem.

První menšina se obléká do delšího černého kabátku a černé sukně hustě prošívaných pestrobarevnými vzory. V pase si uvazují velký šál a při slavnostních příležitostech nosí místo šátku vyšívaný vysoký klobouk. Na nohou mají natažené silné punčocháče, které jim sahají od pat až ke kolenům. Textílie si barví ručně, což také prozradí jejich dlaně. Nejčastěji nosí kruhové stříbrné náušnice a náramky. Stříbro také prodávají. S ručně vyráběnými výrobky jsou schopni putovat z jejich několik kilometrů vzdálené vesnice za slunce i deště a se slaměnou nůší na zádech a to pouze v gumových pantoflích. Často mají s sebou v šátku přivázané dítě. Ačkoliv mají těžký život, jsou stále usměvaví, a i když je odmítnete, odpoví vám vždy vstřícně a s nadějí, že jejich zboží zakoupíte příště. S cizinci komunikují převážně anglicky. Jazyk se naučili díky svému obchodnímu talentu, jinak číst ani psát neumějí. Pokud své děti pošlou do školy, znamená to pro ně výraznou finanční zátěž, jelikož jim nemá již kdo pomáhat v domácnosti a na poli.

Druhý kmen dává přednost velkým širokým červeným či černým kloboukům, na kterých jsou zavěšeny barevné třásně. Často jsme vídali tyto ženy s oholenou hlavou a dokonce i obočím. Kromě vyšívaných suvenýrů jste si na místním trhu mohli zakoupit i domácky pěstovanou zeleninu, ovoce a dokonce ptáky v klecích (jejich vypuštění by vám mělo přinést štěstí).

Počasí se v Sa Pě měnilo velmi rychle. Většinu času bylo údolí zahalené hustou mléčnou mlhou a z oblak proměnlivě popádaval déšť. Od strejdových známých jsme si opět půjčili motorku, abychom omrkli všudypřítomná rýžová pole kaskádovitě rozložená na vysokých kopcích. Sa Pa leží v nadmořské výšce 1650 m.n.m., a tak je klima na dýchání podstatně příjemnější a bližší tomu našemu.

Putování do neznáma

Nevím, jestli jsme cestou do Cat Cat vesnice špatně odbočili, nicméně jsme našli vesničku, jejíž obyvatelé žili stále tradičním způsobem života a byli téměř nedotknuti moderní civilizací. Voli a černá prasata nám přecházeli přes cestu, za rohem na nás číhali ušmudlané a zvídavé děti, které si nás přišli prohlédnout, a v dřevěné boudě jel na plné obrátky tkalcovský stav. Zde si člověk teprve uvědomí jaké bezvýznamné problémy řeší a že pokud má člověk co jíst a je zdravý, může být nanejvýš spokojený. Když jsme již delší dobu jeli pochybným terénem vedoucím do neurčita, rozhodli jsme se to obrátit.

Dojeli jsme na hlavní cestu a rozhodli se jet k vodopádům. Z oblohy se na nás začaly snášet první krůpěje deště, tak jsme navlékli naše čerstvě zakoupené „outdoor“ bundy, abychom po chvíli zjistili, že až tak moc nepromokavé nejsou. Cesta k vodopádům vedla po schodech nahoru a během stoupání jsme využili místní altánky jako úkryt před deštěm. Na kluzké vozovce to se skútrem žádná bezpečná jízda není, tak jsme výlet raději zkrátili. Protože jsme byli ubytováni v menším hotelu našich téměř příbuzných, byli jsme večer pozváni na večeři. Simultánní překlad prováděla nejmladší dcera rodičů, která chvíli bydlela v České republice.

Ham Rong Hora

Jet do Sa Pa a nepostřehnout horu Fan Si Pan je takřka nemožné. Fan Si Pan je s nadmořskou výškou 3142 m.n.m. nejvyšší horou Vietnamu i celé Indočíny, odtuď její přezdívka „střecha Indočíny“. Nejlepší výhled na ní je jednoznačně z hory Ham Rong, na níž je trochu náročnější výstup, ale panoramatický výhled za to určitě stojí.

Cestou na vrchol míjíte botanické zahrady Vườn hoa, jejichž pečlivě zastřihovanou zeleň a do obrazců uspořádané květinové záhonky oceníte především pohledem shora. Na horu se stoupá po skalnatých schůdcích a trasu lemují květináče s orchidejemi či čajovna, jejíž stůl a židle tvoří jeden velký oválný kámen a šest menších na sezení. Na vrcholu hory je hodně větrno, ale za slunečného počasí tu zima není.

Borec na konec – bye Vietnam

Úsměvnou událost jsme zažili při posledním krátkém moto výletě následujícího dne. Rozhodli jsme se naposledy projet po silnici, která se serpentinově táhne ve vysoké nadmořské výšce mezi horami a vy si můžete prohlédnout okolní kopce s rýžovými polemi. Jelikož hustá mlha stále neopadla, pravděpodobně tato mléčná clona způsobila, že se na cestě překlopil kamion s bednami lahvového piva. U nás si představuji, že by došlo k následující situaci: přivolání policie, zabezpečení místa, odklizení škody a vyšetřování příčiny nehody. Místní systém byl ale trochu odlišný. Kolemjedoucí řidiči se zda zastavovali, avšak ne kvůli případné pomoci řidiči, ale spíš kvůli dobrovolné likvidaci nerozbitého zboží. Tudíž se z klikaté, mlhou zahalené silnice stalo na chvíli improvizované odpočinkové stanoviště, kde se každý obsloužil podle svého gusta a prázdnou láhev po sobě zakopal do země…

Dalším překvapením pro mě byl asi pětiletý chlapec pasoucí stádo volů po silnici. Zničehonic se tam prostě objevil, a že je tato trasa pro něj nebezpečná, asi neřešil. Abychom se dostali zpět do Hanoje, jeli jsme autem zpátky do města Lào Cai a odtud nočním lůžkovým vlakem pokračovali do hlavního města. Vlak sice jede 8 hodin, ale v noci se celkem na lůžkách prospíte.

Sa Pa byla rovněž naší poslední vietnamskou zastávkou a já si ze země odnesla spoustu postřehů hlavně o vnímání celé naší společnosti. Pokaždé, když mám pocit, že se mi nedaří, že je to či ono nespravedlivé, vzpomenu si na život čínských horských kmenů a rázem mi moje problémy přijdou malicherné. Vietnam je krásná země plná veselých a otevřených obyvatel a rozmanité divoké přírody a byla by velká škoda, kdybyste se tam alespoň na otočku nezastavili.

Ak sa ti páčil tento Karinin post, pozri si aj jej recept na Bun Cha, alebo cestopis z Thajska.