Peru aneb cesta za Machu Picchu

Južná Amerika, Peru, Titicaca, Machu Picchu, Cusco, lama a Lima – o tom všetkom cestopis od Karin.

Přechod hranic mezi nejchudší zemí a její turisticky otrkanou sestrou

Sotva naše loď plující z Isla del Sol zakotvila v Copacabaně, hned se vydáváme hledat nejbližší spoj do Puna. Hlavní ulici vedoucí k přístavu tvoří stánky se suvenýry a občerstvením a početné cestovní kanceláře. Cestovní kanceláří míním místo rozměrem čítající dva krát dva metry s velkými nápisy a obrázky destinací a jedním pracovníkem za stolem. Pravidelně jezdí z Copacabany do Puna tři autobusové spoje denně. Nejbližší odjezd je za necelou hodinu, tak tuto dobu využijeme alespoň k obědu. Nevíme, z jakých historických důvodů zde zakořenil tento trend, ale zdejší břeh je obklopen sympatickými střešními restauracemi, do nichž vás vtahují pohodové melodie reggae, a personál netvoří nikdo jiný než lokální rastamani.

Přechod bolivijsko-peruánských hranic pocítíme hlavně finančně. Platíme za první nákup v Peru dvakrát tolik co v Bolívii. Cestu autobusem nám krátí podnikavý animátor nabízející cenově výhodný balíček obsahující hotel, výlety na ostrovy Titicaca a jízdenky na autobusový spoj z Puna do Cusca. Za chvíli smlouvání máme tříhvězdičkový hotel, výlet na ostrovy Uros a Taquile a cestu luxusním autobusem z Puna do Cusca za přibližně 1 500 korun na osobu. Kromě samotného hotelu, kde stále vypadávalo elektrické napětí, jsme s nákupem neprohloupili. Po ubytování a otužování v ledové sprše se vydáváme do centra ochutnat místní specialitu cuy, tedy morče. Pokud by nebylo servírované celé tělo zvířete rozklepané na placku s trčícími tesáky vystupujícími z otevřené tlamy, dal by se tento hlodavec jíst i častěji. Maso připomínalo chutí drůbež, ale příliš ho tedy na rozklepané kostře nebylo.

Uros – výnosné divadlo pro turisty

Následující ráno nás sváží místní mikrobus spolu s ostatními turisty do přístavu. Plavbu zahajuje indián hrou na bambusovou flétnu. Po vybrání dobrovolných příspěvků z lodi zase rychle mizí. Lodní animátor mluví ve španělském i anglickém jazyce a vysvětluje obsáhlou historii jezera Titicaca a jeho obyvatel. Původní účel těchto ostrovních osad byl zejména obranný. Inkové požadovali po této menšině daně a často se stávali jejich otroky. Z tohoto důvodu si Uroští zakládali ostrůvky tvořené z rákosí, které se musí pravidelně obnovovat. Chůze po ostrovech je velmi příjemná, protože se s každým dopadem jemně propadáte o pár centimetrů do hlubší vrstvy rákosí.

Po přibližně dvou hodinách připlouváme k jednomu z ostrovů, kde na nás zvesela mává místní obyvatelka. Důvod jejího chování byl jasný, pravidelná turistická návštěva ostrovů zajistí místním dostatek peněz na jejich skromné živobytí, ale zároveň díky turismu ztrácejí svůj tradiční životní styl. Pouhá plavba loďkou, kdy vás povozí asi dvacet metrů kolem ostrova, stojí asi 70 korun na osobu. Dále zde Uroští prodávají různé korálky, přívěšky, vyšívané dečky a povlaky na polštáře. Také jsme neodolali a jeden polštářový povlak zde koupili, abychom alespoň částečně kompenzovali jejich snahu. Ačkoliv je jasná obloha, vane zde opravdu silný studený vítr. Začínám věřit povídačce o jejich černé krvi, díky níž necítí chlad. Za chvíli již z ostrova zvedáme kotvy a míříme na ostrov Taquile známý svoji textilní výrobou.

Ostrov štrikujících mužů

Malebný ostrov Taquile není přitažlivý pouze svým unikátním výhledem na moře z nadmořské výšky 3860 metrů a textilním uměním oceněným zástupci organizace UNESCO, ale především samotnými zvyky a kulturou zde žijících Taquileňos. Všechno je všech, daně i příjmy jsou rozdělované po společném odhlasování místním společenstvem, které tvoří šest komunit. Na práci se podílejí obyvatelé společně a nerozdílně , z toho plyne, že i hospodářské produkty se zde dělí rovným dílem. Kupodivu to i funguje. Na ostrově rozhodně neuvidíte chlapce v kšiltovkách či děvčata v minisukních, všichni se zde pyšní ručně vyšívanými kroji, které mají svoji skrytou symboliku.

Ženy zde nosí široké černé či barevné sukně, pletené svetry s punčochami a černý šál na hlavu sloužící jako ochrana proti silnému slunci. Muži mají co se týče outfitu širší spektrum výbavy. Základ tvoří černé kalhoty a bílá košile s černou vestou. Pokrývku hlavy tvoří dlouhé čapky, které svojí barvou, tvarem a způsobem nošení prozradí o majiteli spoustu věcí, např. rodinný stav – svobodný, zasnoubený, ženatý či vdovec. Rovněž autority ostrova poznáte jen letmým setkáním. Dalším doplňkem jsou široké bederní pásy. Na nich najdete všité rodinné symboly, ale také vlasy budoucí nevěsty. Ty by měly zaručit nerozlučnost sezdaného páru. Pánové se pyšní i vyšívanou kapsou s třásněmi přes rameno, do které schovávají coca listy (ty jsou prý schované i v dlouhých čapkách). Místní pozdrav zde neprobíhá obyčejnou zdvořilou frází či potřesením ruky, nýbrž každý nabídne známému na uvítanou hrst listů ze své kapsy. Velice sympatické…

Cesta do centra Incké říše

I když cesta autobusem trvala necelých devět hodin, díky pohodlným sedačkám upraveným do širokých vypolstrovaných lůžek jsme se vyspali celkem uspokojivě. Žádný hostel jsme předem rezervovaný neměli, kývli jsme tedy na nabídku ženy nabízející hostel xxx nedaleko centra města. Protože jsme přijeli kolem půl šesté ráno, rozhodli jsme se ještě na pár hodin odpočinout, díky čemu nám ujely autobusy navštěvující hlavní historické památky v okruhu města. Nezbývalo nám než si zaplatit soukromé taxi. V blízkém okolí Cusca můžete během několika dní objevovat krásy Sacred Valley (El Valle Sagrado), a to především vesnic a starobylých monumentů Calca, Moray, Chinchero, Ollantaytambo, Salinas, Pisac, Yucay, Urubamba. My jsme stihli zavítat na Pisac, Ollataytambo a Chinchero, ale pokud bychom si chtěli například Pisac prohlédnout celý, zabralo by to celý den. Ze všech koutů jste obklopeni obřími kopci tvořícími unikátní terasovité údolí s výhledem na zbývající ruiny města. Je zde potřebná i dostatečná fyzická kondice, protože pravidelně chodíte po různě velkých schodech nahoru a dolu, případně prolézáte skalní štěrbinou.

Příští zastávku představovalo Ollataytambo. Ollataytambo tvoří výraznou dominantu hojně porostlého údolí, kterým protéká řeka Urubamba a je zároveň jediným dodnes obývaným inckým městem. Olltaytambo, to jsou monstózní skalní terasy kaskádovitě naskládané na sebe, které svoji podobou připomínají amfiteatr. Pěstovali se zde zejména květiny pro dekorativní účely. Nevýhodou je značné množství turistů koncentrované na všech sedmnácti terasách.

Jelikož se již stmívalo, vyrazili jsme na naši poslední zastávku, vesnici Chinchero. Chinchero, neboli město duhy, je ukázkovým příkladem inckého města. Místní obyvatelé oblečení v tradičních pestrobarevných krojích se i nadále nehodlají vzdát svých tradic a kečuánského jazyka. Ve své historii muselo město čelit dobyvatelům, kteří je chtěli tzv. civilizovat a prosadit odlišnou kulturu. Dle zhodnocení současné situace se můžeme dovtípit, že se jim to moc nepodařilo. Hlavní dominantu Chinchera tvoří čtvercové náměstí, obklopené Inca zdí s dvanácti výklenky. Zeď slouží nejen k dekoraci, ale rovněž má podpěrnou úlohu dalšího náměstí používaného jako atrium kostela stojícího naproti. Ve městě můžete nahlídnout i do dvorů s textilní manufakturou, kde vám bude odhalen i proces barvení.

Za dvěma kopci – Machu Picchu

Jedno z nebolestivějších vstávání nastává. Budíček je nařízen na půl 3 ráno, protože nás svážející řidič má vyzvednout ve 3h v hostelu. Třetí hodina odbyla a řidič nikde. Začali jsme být trochu nervózní, neboť jsme se báli, že nám ujede super drahý vlak z Ollataytamba do Aguas Calientes. Jen pro představu, za výlet zahrnující svoz mikrobusem z Cusca do Ollataytamba, vlak do Aguas Calientes, autobus k bráně Machu Picchu, vstup a průvodce jsme zaplatili přibližně 4 tisíce korun na osobu. Pro mě asi prozatím nejdražší památka. Polovinu ceny spolkla jízdenka onoho vlaku. Jen cesta tam vyšla na 52 dolarů. Za hodinu a půl vlakem, který má jako bonus část prosklené střechy, pohodlnější kožené sedačky a kde dostanete nějaké pití a svačinu, celkem výnosný obchod. Kdybychom byli místní, mohli bychom jet úplně obyčejným vlakem stejnou trasu asi za dvě stě korun, ale co se dá dělat.

V Aguas Calientes nás má vyzvedávat kontakt cestovní agentury, kterým nám má předat vstupenky na Machu Picchu a jízdenky na autobus. Ten tam naštěstí je, ale anglicky si s ním bohužel nepopovídáme. Autobusy jezdí k hlavní bráně MP po asi sedmiminutových intervalech, takže se tu nemusíte obávat, že se do spoje nevejdete. Další alternativou je pěší výstup, pokud jste na tom s horskou turistikou na velmi dobré úrovni. Osobně bych po zdolání kopce už síly na samotné Machu Picchu neměla… U vstupní brány jsme poměrně brzy. Náš průvodce má však dorazit až za dvě hodiny. Chvíli přemýšlím, jestli nejít raději bez něj, ale vyčkáme. Protože už jsme na samotném nádraží v Ollataytambo čekali dvě hodiny na vlak, byla jsem v 11h již netrpělivá, protože náš průvodce Pedro nebyl k nalezení. Když ho za pár dalším minut seženeme, zjistíme, že musíme vydržet ještě dalších dvacet minut. Po této odpovědi ve mně vařilo a rezolutně jsem odmítla čekat další minuty. Prohlídku jsme tedy měli pouze s příručním bedekrem, což nám ani v nejmenším nevadilo.

Samotná prohlídka Machu Picchu je na svobodné volbě každého objevovatele. Kromě nejznámějšího výhledu známého z fotek turistů si můžete udělat výšlap na Temple of the Sun, který vám zabere kolem 45 minut náročnějšího výstupu. Nakonec zjistíte, že z chrámu moc nezbylo, ale přinejmenším se vám naskytne pohled na údolí z jiné perspektivy. Z druhé strany můžete též prozkoumat Inka Bridge, z něhož je dobře vidět na řeku Urubambu.

Počasí je na Machu Picchu velmi proměnlivé, tudíž se z jasné oblohy může stát za pár okamžiků menší přeháňka. „Otevírací doba“ vstupu na Wayma Picchu byla vlivem nešťastné události zkrácena do 13h. Došlo zde k tragédii, při které se nečekaně změnilo počasí, a blesk údeřil přímo vedle lezoucího ruského turisty. Tato nešťastná náhoda si vyžádala třítýdenní pátrání. Pokud si i tak stoupání na tuto horu nechcete nechat ujít, rezervujte si vstupenky s dostatečným časovým předstihem. V údolí MP, kde procházíte ruiny zbylých sálů, ubytovacích místností či kostela, se potkáte i s neuvěřitelně ochočenými lamami, jež se tu bezostyšně pasou. Pokud se dostatečně pokocháte tímto výtvorem staré civilizace, centrum Agua Calientes vám za odměnu nabídne množství cenově dostupných restaurací často ve formě zvýhodněných menu.

Následující den jen procházkujeme po Cuscu. Nakupujeme zde chlupaté dečky z alpacy, coca bonbony, anýzový čaj, doplňujeme pastilky na bolení v krku a zároveň pozorujeme velmi živé oslavy na hlavním náměstí. Každá vysoká škola se zde prezentuje energickým tancem a krásnými kostýmy. Publikum je za odměnu hlasitým potleskem a řevem podporuje.

Poslední zastávka v Limě

Let z Cusca do Limy probíhá bez problému. Narozdíl od předešlých navštívených měst a vesnic nám hlavní město Peru vůbec neučarovalo. Až na kočky pobíhající, lezoucí, vrnící a dělající společnost místním v Kennedyho parku a výhled na pobřeží Tichého oceánu. Pro turisty zde není doporučováno ani vycestovat mimo oblast Miramar a používat společnou přepravu. Určitě bezpečnější volbou je si trochu připlatit a využít služeb green/safe taxi.

Protože jsme v Peru byli, dá se říct, jen na skok, máme v této zemi načné mezery co se týká zvyků, tradic a kultury. Jediné, co víme jistě je, že na rozdíl od Bolívie jsou tu coca listy zakázané, tudíž si dejte pozor zejména při cestě na letiště! 😉

Z Južnej Ameriky máme aj video a galériu. Tu nájdeš aj cestopis z Bolívie.